Pátrání- část 1

Ric se houpal na židli. Naproti němu stále seděl Rean. Už několik minut vládlo v místnosti ticho.
"A ten druhý sešit?" zeptal se.
"To je deník jistého Norreca. Píše tam, co se stalo."
"A co se stalo?" Rean se nadechl a začal číst. Když dočetl, podíval se na Rica. Ten se usmíval.
"Takže zabijáci.." mumlal, "to by se mohlo hodit."
"Pane, co to říkáte?" Rean se zamračil.
"Můj drahý Reane, musíme je najít všechny a probudit je. Budou nám sloužit. A nikdo na nás nebude mít."
"Ale.."

---

"Jaképak ale Reane! Ne všichni jsou našimi přáteli. Jaron se mi zmínil, že se Žlutí a Zelení spojili. Budou chtít vládnout i zde na Zemi. Tohle je naše šance se opět uchopit moci. Rozumíš tomu?" Ricovi oči plály nadšením. Rean přikývl. Rozuměl tomu až moc dobře.

Od odchodu z Alfy se věci zhoršily. Když našli nový domov a usadili se, několik let vládl klid. Ale pak se opět rozhořel boj o moc. Bylo pět stran, jako bylo na počátku lodí. Po krátkém boji vyhráli Žlutí a Zelení, jako jediní dokázali spolu spolupracovat. Červení, Modří a Bílí byli v nevýhodě. Červení, mezi něž patřila i loď Mir 1, se však nevzdávali. Jejich nynější vůdce Jaron se nevzdával. Rean nad tím nerad přemýšlel. Byl vědec a politika ho nezajímala, ale teď musela. Bál se, že by se mohl opakovat osud, který potkal lidstvo na Zemi, jak jej zapsal Norrec. Věděl, že k tomu má lidstvo velmi blízko. Byla to asi jeho přirozenost toužit zničit samo sebe.

Když odcházel z Ricovi kanceláře uklidňoval ho fakt, že se Necitelní ještě neprobudili a kdo ví, zda-li se někdy vůbec probudí. Usmál se. Ještě není všechno ztraceno.

Rean se vrátil ke stolu a dal se do prohlížení zbytku sešitů, které si přinesl z laboratoře. Většina jich byla plná poznámek týkajících se vývoje Necitelných. Jak často a v jaké míře byla podávána ta či ona látka. Výsledky testů, ale také předlouhé seznamy jmen s daty smrti. Byly z celé Evropy, chlapci i dívky. Rean raději nepočítal, kolik jich to nepřežilo, ale byl si jistý, že by to číslo bylo nechutně vysoké.
"Reane!" ve dveřích stál Ric.
"Ano veliteli?" Rean byl překvapen, od jejich rozhovoru neuběhla ani hodina.
"Chci je najít. Ty zbylé laboratoře i Necitelné. Najdi je, co nejdřív to půjde." Rean kývl a vrátil sešity zpět na hromadu. Přesedl k počítači a chvíli zkoumal mapu. Pak si vzal k sobě jeden za sešitů a horečně porovnával staré a nové mapy. Pak nejistě označil na mapě devět míst. Pochybovačně se na svoji práci díval. Pak se oblékl, vzal mapu a vyrazil ven. Odchytil Tiena, který se právě chystal jíst.
"Tiene, mám pro tebe a tvůj tým práci. Musíme něco najít pro Rica. Za půl hodiny se sejdeme u letedla." Řekl a odešel. Tien ošklivě zaklel a pokusil se dát dohromady svůj tým. Ač se to zdálo nemožné, povedlo se mu to.

A tak už se třicet minut oba týmy seděly v letadle a to je neslo na místo určené Reanem. Letěli pomalu a tak si vědci mohli zvědavě prohlížet krajinu pod sebou. Líbila se jim. Když přisáli, dali se do hledání. Trvalo téměř dvě hodiny než laboratoř našli. Byla ve špatném stavu a prázdná. Tienovi lidé ale zachytili známky života a tak se vydali za slabým signálem. Uprostřed lesa našli dvě těla. Jeden pohled Reanovi stačil, aby poznal, že to jsou oni. Nebyli v tak dobrém stavu, velmi opatrně je naložili a pokračovali v cestě. Letadlo se vzneslo a mířilo k druhému místu, které označil Rean. Tentokrát nalezli laboratoř rychle, ale nikoho nenašli. Začínalo se stmívat a tak se vydali domů. Tam opatrně muže přenesli k ostatním. Celá výprava šla spát. Rean se na chvilku posadil vedle jediné spící ženy. Vypadal křehce. Pohladil ji po ruce, byla jako led. Oklepal se a rychle se postavil. Doufám, že se nikdy neprobudíte. Pomyslel si a šel si lehnout. Bylo toho na něj moc.