Zrod chaosu - část 2

A máme tu pokračování. Moc vás prosím o komentáře. Díky.

Poznámka: na konci této kapitoly se objeví několik slůvek v němčině. Radil mi je bratr, který se němcky před pár lety učil, já tento jazyk neovládám. Pokud se tam vyskytují chyby klidně mě opravte budu jen ráda. :-)

Následujícího dne se celá posádka Miru 1 vydala ven a pečlivě zkoumala okolí. Brali vzorky vody, rostlin i několika málo živočichů, které se jim podařilo chytit. Laboratoře se postupně zaplňovaly vzorky a vědci ani počítače je nestíhali zpracovávat. Svět se však zdál být mrtvý. Nikdo nechápal, co se stalo. Ale Země se jim líbila a všichni se těšili, až se zde natrvalo usadí. Pouze Rean měl pochyby. Nikomu se však nesvěřil, věděl, že by ho nikdo nebral vážně.

---

Třetího dne se vyskytly první problémy. Rean se nečekaně propadl do zvláštních podzemních prostor. Jak posléze zjistil, byla to laboratoř. A tak byl Rean první člověk, který po čtyři sta letech kráčel podzemní laboratoří, ve které se zrodila zkáza lidstva. Když i zbytek jeho skupiny do ní sestoupil, začali s podrobným průzkumem. Objevili dveře, které je zavedli do skladiště plného tajemných i známých látek, další místnost připomínala nemocniční sál se vším všudy. Rean opatrně vstoupil do další místnosti. Byla plná počítačů, ale většina z nich nefungovala. Rozhodli se je odnést, a když tak činili, povšiml si Rean stohu knih a různých sešitů a vzal je sebou nahoru. Na povrchu vše pečlivě uskladnili, a chystali se to prozkoumat.
"Reane, něco tu mám,"ozval se mladý vědec vzrušeně.
"Ano?"
"Známky života, slabé, ale přece."
"Kde??" Rean vyskočil a většina jeho týmu také.
"V laboratoři,"
"Rychle za mnou!" křikl Rean a rozeběhl se k laboratoři. Rychle sestoupili do podzemí a pátrali.
"Kde přesně jsou?" Muž se zadívalo na monitor.
"Tady," ukázal před sebe. Byla tam stěna. Rean začal stěnu ohmatávat, až nalezl vystouplý čtverec. Stiskl jej a dveře se otevřely. Se zatajeným dechem vstoupili do tajné místnosti. Byla překvapivě velká a bylo v ní asi deset lidí ležících okolo lidské kostry. Po dlouhých minutách napjatého ticha se rozhodli vynést lidi ven. Po bližším zkoumání zjistili, že se nacházejí v jakési formě spánku. Známky života byly minimální, ale bylo jasné, že nejsou mrtví. Opatrně je vynesli ven, uložili na lůžka a připojili k přístrojům. Velmi opatrně je s pomocí lékařů zkoumali. Bylo to devět mužů a jedna žena. Vypadali nezraněně, ale jejich spánek všechny udivoval. Rean se zadíval na přístroj hlídající jejich životní funkce. Zamračil se.
"Mají dost utlumené životní funkce, jsou skoro na minimum. Kdo ví, jak dlouho takhle jsou," zamumlal Rean.
"Dokážete je probudit?" zeptal se Ric, který stál celou dobu za Reanem. Ten nadskočil.
"Veliteli, tento stav není pro lidi běžný, vlastně se tak trochu podobá kómatu. Opravdu netuším jak je probudit, nikdo tady to neví," Rean bezmocně pokrčil rameny. Ric pokýval hlavou a odešel. Unavený Rean se vrátil ke svému stolu a začal si prohlížet knihy, které si přinesl z podzemní laboratoře. Byly dost poničené, ale tu a tam se daly přečíst. Z toho co Rean přečetl, usuzoval, že jde výzkum. Pokud tomu správně rozuměl, šlo o vytvoření nějaké zbraně. Dalším zápiskům moc nerozuměl, šlo o čísla a jemu neznámé pojmy, které navíc pravděpodobně byly z jiného jazyka. Avšak jednou položkou si byl sto procentně jistý, byla to jména. Zdánlivě nekončící sloupce různorodých jmen, zabíraly skoro polovinu knihy. U některých byla napsána data u jiných sotva čitelné poznámky. Rean se zamračil a vzal do ruky další sešit. Měl tvrdé hnědé desky a na přední straně bylo napsáno:

Dr. Karl von Bahnhof
Leiter der Sektion 1*

* vedoucí oddělení 1