Prolog

Dnešní datum se mi líbí. 10.10. Pěkné ne?

A tak tu máte co jste chtěli (přesněji psáno 7 z vás). Uznávám, ten začátek je trošku (dost divný), ale myslím si, že další kapitoly to vše(většinu) vysvětlí. Přeji tedy příjemné čtení a za názory budu jen a jen ráda.

Ach ano, jsem bezcitná, chladná jak led, je mi jedno, že trpíte. Necítím výčitky z toho co se děje. Neumím cítit. Sami jste ze mě udělali to, co jsem teď, sebrali jste mi duši, mučili tak dlouhou až jsem došla na práh šílenství. Nevím, co jsou to slzy, co je to slitování. Spánek mi neruší děsivé sny ani křik, těch, které jsem mučila a pak zabila. Jsem dokonalý vraždící stroj.

Loutka.

---

Ale to je vlastně jedno. Svět hyne a s posledními vyhaslými paprsky umírajícího slunce, zemře docela. Vím to. A je mi to jedno. Bohové utekli, nebo možná ani nikdy nebyli. Jinak by tohle nikdy nedopustili.

Před koncem, mě ještě čeká práce. Vraždím všechny, muže, ženy, děti, zdravé i nemocné bez rozdílu věku. Stejně je to jedno. Další koupel v krvi, zas ten křik. Je mi jedno, že křičí. Rudá krev vytéká z jejich těl. Je teplá. Srdce naposledy zapumpuje a je konec. Těla chladnou. Hromadí se. A nakonec zmizí docela. Zvednu oči od té zkázy. Slunce umírá a tenhle svět s ním.

"Lieso, pojď, je čas," vyrušil mě z přemýšlení Aron. Vydali se tedy na cestu. Na nebi zářily hvězdy, když jsme došli k poslednímu živému člověku. Jmenoval se Norrec a byl u zrodu chaosu a nyní zažije i konec světa. Jen on ví, jak k tomu vlastně došlo… Poslední den tohoto světa skončil. Je tu konec nás všech… Nastává věčná noc...