Září
Je tu září, už oficiálně, a to znamená konec prázdnin, konec léta, konec svobody. Mé pocity jsou stejné jako dříve, i když jsem už vysokoškolák, kterému ještě nějaký ten týden zbývá. Léto je pryč… ten čas užívání, poznávání… Je beze stopy pryč. A mě zbyly jen oči pro pláč, jako obvykle. Prohráno jest… Nikde jsem nebyla, nic jsem se nenaučila, nic nezažila… Nic, nic, nic, …
To slovo začínám nesnášet. Je všude. Prostupuje mou ubohou existencí do poslední buňky. Je ve mně. Ani múza ke mne nepřišla, nepohladila mne svou rukou nabízejíce mi tak útěchu, kterou bych potřebovala. Ani ona ne…
Jsem v patové situaci, už zase… Ale alespoň vím, že jsem bojovala, snažila jsem se. A i to se musí přece počítat! Zahraničí mi zatrhli rodiče, kdybych zalhala mohla jsem jet… škoda no.. i když jsem dospěla, naši razí heslo, že dokud mě živí a šatí a bydlím u nich tak prostě budu poslouchat. Takže tak…
Kvůli brigádě, jsem napsala mraky emailů a odpověď nikde, přes léto ani jediná. Práce je, ale očividně ne pro mou maličkost. Nevím, nechápu to… Proč když spolužačky mají fajn brigády a já nic… Snažila jsem se… V tomhle ohledu mám svědomí naprosto čisté… Pro jednou…
Alespoň dovolená na Moravě relativně klapla… Počáteční potíže s autem, ale jinak fajn… Až na mé drahé spoludovolenkářky. Prostě mě dovádí k nepříčetnosti fakt, že jsou schopné téměř celou dovolenou strávit na mobilu na fb… A když už nedatlují tak pro změnu fotí.. fotí, fotí a fotí.. a hlavně sami sebe… Jop tímhle jsem fakt nepolíbená… Jiný kraj, jiný mrav… a já už asi jiná nebudu…
Komentáře
Okomentovat