Z tábora
Mno tak je tu další jednorázovka místo vlčího pouta, které jsem si uložila,a le jelikož brácha uklízel plochu ho teď nemůžu najít. Tenhle blábol jsme napsala chvíli po té co o mě Terka řekla, že jsem jistý hovězí dobytek...
Je větrno. Vítr cuchá moje vlasy a já tu stojím bez hnutí a roním slzy. I přes ně vidím tu nádheru okolo sebe, ale nedokážu se z ní radovat. Ani ona nepřebije tu bolest, jenž mi tíži srdce. Zrada od těch, které jsem měla ráda, od těch kterým jsem důvěřovala. Vše je teď pryč a mé srdce sžírá chlad pochybností. Chlad, který se mi šíří tělem až do morku kostí. Krajina kolem mlčí, až na stromy a jejich listy kmitající se v poryvech větru. Mé oči se upírají na krajinu kolem, ale já ji nevnímám. Má mysl se zabývá něčím jiným a to vzpomínkami na ty, jenž by si to nezasloužili. Na ty co mě zranili, zradili a dohnali až sem. Na skálu. Na její okraj, kde stačí jeden krok a nebude už nic. Nic, žádná bolest, slzy, zrada. Už nebudu já a oni. Je to zvláštní, jen jediný krok a bude po všem. Ale já to nedokážu. Jsem zbabělec a tak to i zůstane. Člověk sražený na kolena životem, který nedokáže udělat ten poslední a rozhodující krok ke smrti. K té, jenž by ho objala ve své náruči a jednou pro vždy ukončila jeho trápení. Nohy mi vypovídají službu a tak padám na kolena. Jak dlouho tu už stojím? Minuty, hodiny… Nebo už celé věky? Všechno je možné, už nevnímám čas, ani krajinu kolem sebe, která se mezitím zahalila do černého hávu noci. Jak dlouho tu budu ještě sedět? Minuty, hodiny? Nebo tak dlouho dokud si pro mě nepřijde ona. Královna všech královen. Smrt, která mi dá poslední polibek. To letmé přitisknutí jejích ledových rtů k mé od slzy slané tváři. Snad jí tu neodradí a vytrvá až do mého posledního vydechnutí. A pak mne odvede do svého království, kde není cítit žádná bolest. Kde není zrady, ani zármutku. Jak jen se liší od světa lidí. Od světa, ve kterém přebývám….
Komentáře
Okomentovat