Iluze 150- část I. Chaos
Říká se, že chaos nemá tvář, z nás dle toho kdo ho svým chováním povolal. a nebo naopak, že může mít tvář kohokoliv z nás, dle toho kdo ho svým chováním povolal. Pravda bude asi někde uprostřed. Někteří tvrdí že Chaos je bůh, tak strašlivý, že se od něj ostatní odvrátili a zanechali jej v prázdnotě daleko za okraji světa. Odkud se ale vracívá aby hatil díla ostatních. Ale je to on, kdo našeptává lidem do duší, nebo už je to v nich samotných? řCelý svůj dlouhý život jsem strávila ve věži studiem a pozorováním všeho, ale zároveň ničeho. Mým úkolem bylo zapisovat, co událo se. Skládat dílo o životě i o smrti, o známých i zapomenutých bozích, kteří přežívají jen velmi těžce.
Jednoho dne jsem i já, strážkyně, byla nucena opustit bezpečí věže a jet do světa. Bylo to složité období, cestování náročné obzvláště pro staré vetché tělo jako je to mé. Během té doby jsem viděla mnohé. Vše se mi bezpečně vrylo do paměti a vím, že to nikdy nezapomenu.
Už od příchodu do toho kraje mi bylo těžko. Nevím, co to bylo, zda-li dým ve vzduchu, či snad pach rozložených těl. Přála jsem si utéct, ale nešlo to. Dokud mě někdo doprovázel, dalo se to snést, ale pak mne zanechaly samotinkou uprostřed trosek jakéhosi městečka. Tam jsem se měla procházet a hlavně zaznamenat, jak se trestá neposlušnost.
A právě tam uprostřed té suti jsem ho potkala poprvé. Neochladilo se, ale jako by jeho příchod byl cítit ve větru. Kráčel pomalu mezi tou zkázou v šedé kápi a s prapodivnými rohy. Nakonec došel až ke mně. Stáli jsme tam proti sobě, ale do tváře jsem mu neviděla. Mohl mě zabít, nebo alespoň odklidit, ale nic z toho neudělal. Možná viděl, že vlákno mého života se už blíží ke svému konci. Byl to zvláštní a neopakovatelný okamžik, který jak už to tak bývá, velice rychle pominul. Chaos se tam zjevil, aby dokončil svou práci. Z rohů začal stoupat kouř v němž zmizeli sutiny jemný ševel větru přehlušil křik. Můj doprovod. Blesklo mi hlavou, když jsem pohlédla zpět na Chaos, přišlo mi, že se usmívá.A pak to zase bylo pryč. Tam kdy bývali ruiny zbyl jen prach,, tu a tam potřísněný krví…
Osaměla jsem, ale cosi mi říkalo, že se ještě setkáme.
Komentáře
Okomentovat