Iluze 154 část I.
Snad se doberem ke zdárnému konci ... :-)
Málo je někdy více. Alespoň to tak říkají. A proto to, co snad pomalu vzniká, bude přicházet pomalu a po troškách. A co že to vlastně bude? To je ve hvězdách a možná, že je to tak i dobře. Snad i zaujme Vás mé vyprávění. Kde ale začít? Je toho tolik a zároveň tak málo. Protiřečím si, což? Nu, milánkové, buďte milí a odpuste vypravěčce její roztržitost. Čas silně doléhá na mou maličkost a vím, že mi pomalu dochází. Ale konec všemu zdržování. Otevírám prachem pokrytou knihu a opatrně obracím listy. Jsou zašlé a tak jako já zažily lepší časy.
Který z živlů je nejsilnější? Kterého je třeba se bát? Nahlédněte do srdcí, hledejte tam pravdu, ale stejně ji nenajdete.
Toho roku to byla voda, kdo ukázal lidem svou sílu, to z ní měli největší strach. Valící se mase neměla slitování. Všechny lapala do své chladné náruče, jednou jedinkrát, ale už navždy. Existovali tací, kteří se zlomit nenechali. Mnoho jich nebylo, neboť panovaly dobré časy. Ale lidé z Okraje nezměkli. Když jim voda sebrala vše, neupadli do letargie, prostě šli dál. Vše se vrátilo k normálu, ale jen na oko. Tentokrát voda přinesla sebou cosi jiného, zvláštního… nesoucího zhoubu zítřkům…
Komentáře
Okomentovat