Siréna pekel I.

Povídka na snad trošku nezvyklé téma, tedy alespoň u mě. Tak snad se vám bude líbit.

---

Běžel. Po tvářích mu stékaly kapky potu. Krajina se měnila. Měnil se i její hlas, ale toho si nevšímal. Následoval pouze jeden jediný hlas, který ho volal. Podlehl jeho kouzlu a nedokázal již myslet na nic jiného. Běžel. Ani netušil jak dlouho už. Bylo mu to jedno, toužil po jediném - najít ten hlas, jeho zdroj.

Kraj temněl a život ho opouštěl, ale on si toho nevšímal. Měl svůj hlas a nic jiného ho nezajímalo. Doběhl k hluboké jámě, jejíž dno pokrývaly ostré kameny. Neviděl je a hlas sílil. Pak ji spatřil, překrásnou, oděnou ve světle. Volala ho, vábila.
"Už jdu," špitl a skočil. Tělo padalo a pak se nabodlo na špičaté kameny. Záře pohasla a siréna pekel došla k mrtvole. Řetěz zachřestil. S úsměvem obešla kámen po kterém stékala jeho krev.
"A prej že umřu hlady," žena se rozesmála a její smích se rozletěl pustinou. Pak se vrátila ke svému úlovku. S požitkem lízala krev a nevadilo jí, že při tom musí přejet jazykem přes kámen. Zvykla si na jeho chlad i pachuť a dávno jí přestala vadit. Po očištění kamenů se vrhla na bezvládné tělo. Vysála tu poslední kapičku krve a pak tělo sundala. Šlo to těžce, řetěz na ruce jí bránil v pohybu, ale po chvíli zápasení se vracela do srdce jámy, táhnouc za sebou bezvládné mužské tělo. S podivnou pečlivostí tělo skryla mezi kameny. Zamumlala několik slov, tělo obalila záře, která po chvilce uhasla. Pak opět usedla, řetěz smotala kolem sebe. Zavřela oči a sklonila hlavu. Seděla tam strnulá bez známky života. Ale to byl jen klam. Stále žila a čekala na svoji šanci. Bylo to už dávno, co naposledy chodila po zemi volná. Při té vzpomínce se nepatrně zatřásla. Nezapomněla na ty, co jí zničili. Nikdy na ně nezapomene. Bude tu čekat a jednoho dne až bude volná se jim pomstí. Ta touha ji udržovala ne živu, ta a lidská krev. V myšlenkách se vrátila hluboko do minulosti, do doby kdy ještě byla mocnou vládkyní - paní démonů …

**

Všude kolem hořely ohně, ale nikdo si jich nevšímal. Bylo to přirozené, aby v Pekle - sídle démonů - hořely ohně. Obyvateli Pekla ve skutečnosti ohni tolik neholdovali, ale očekávalo se to od nich. Lidé si je tak představovali a oni se snažili jim představy vyplnit. Dirana kráčela mezi ohni a zhnuseně zkřivila tvář pokaždé, když prošla okolo některého ze stálých obyvatel Pekla. Nepatřila sem, ale tentokráte nešlo odmítnout pozvání na shromáždění Velké pekelné rady. Když vešla do síně, všichni na ni pohlédli. Někteří s odporem jiní s chtíčem. Nevšímala si jich, byla zvyklá. Usedla a s ostatními a čekala na příchod Nejvyššího. Čas se neuvěřitelně vlekl, ale nakonec se dočkali. Jejich pán dorazil, porada mohla začít.

**

Rychlým krokem opouštěla Peklo. Byla rozrušená, víc než bylo zdrávo. Zasadili jí několik bolestivých ran a ona si náhle nevěděla rady. Jen tak se jim postavit nemohla, stihl by ji trest Nejvyššího, ale přejít to taky nemohla. Zabrali její území, zabili její dítka. Krev jí vřela potlačovanou zlostí, která vybuchla v okamžiku, kdy vstoupila na povrch. Zem se zachvěla a vzduch oteplil, když se Dirana, siréna pekel, hnala krajem. A její nepřátelé se smáli.

Když dorazila do svého sídla, byla téměř klidná. Nezvykle tiché však bylo i její sídlo. Střípek náhlého poznání se jí zaryl hluboko do mysli. V poslední chvíli uskočila před proudem ohně. Bylo však pozdě. Stála tam obklíčená pekelnými pány. Sama. Zrazená spojenci a vydaná na pospas …

A tak se ocitla na dně jámy, spoutaná okovy, které nelze rozbít, dokud jejich tvůrci stojí při sobě. Diara zkusmo zachřestila řetězy, držely, ale zdálo se jí, že trochu povolily. Usmála se. Čas její pomsty se přiblížil.