Iluze 150- část II. Chaos

Já vím je to divné, ale nic lepšího už z toho nebude... Iluze 150

Ač se to zdálo nepravděpodobné, na má slova došlo. Po úspěšné misi mě čekala opět samota mé věže a uklidňující stereotyp. Ač jsem sledovala dění ve světě, nikdy jsem nepocítila vliv politických změn. Bylo mi jedno, kdo zrovna vládnul, každý nakonec rád nahlédl do studnice vědění. Po onom potrestání vzpoury, které jsem byla nucena zaznamenat, ke mně dlouho nikdo nezavítal.

---

Pro to mě velice překvapilo, když můj klid někdo přerušil. Na prahu dveří stál on. A nebyl sám. Vedl sebou malé devčátko, bosé, uplakané a umouněné, ale cosi v jejím oku mě zaujalo. Tiše ke mně promlouval a já bedlivě naslouchala. Nakonec vzal do dlaní mou tvář. Jeho ruce byly překvapivě hřejivé. Prostupovalo mou teplo a spolu s ním se do mě vléval nový život. Překvapením jsem zalapala po dechu. Naklonil se ke mně a špitl mi do ucha. "Můj dar pro tebe,," dech měl ledový, až mi z něj naskákala husí kůže. Letmé přikývnutí. Na víc jsem se nezmohla. A pak odešel a nechal za sebou mou zmatenou maličkost a malou dívenku. Od toho okamžiku se můj život změnil …

Jen díky darovanému životu mohla jsem přežít roky, které následovaly po posledním setkání. Dívenka rostla jako z vody a já jí předávala veškeré své vědění. A ona rostla a znalosti pohlcovala jako houba vodu. Díky ní jsem i já konečně pořádně žila, i když jsem pořádně netušila proč mi ji Chaos přivedl, byla jsem mu neskonale vděčná. Lidská společnosti zpříjemnila i ty nejhorší součásti mé práce.

Během těch let nás Chaos jednou navštívil. Pohled, kterým si dívku měřil, mě zarážel, ale brzy jsem zapomněla. Tak jako tak věděla jsem, že se pravý důvod jednou dozvím. A opravdu se tak stalo. Uplynulo patnáct let, než si pro ni přišel, aby si jí odvedl. Můj čas se opět zastavil.

***

Chaos se s dívenkou vydal na pouť po světě, ukazoval jí jeho krásy i strasti. A ona stále rozkvétala i přesto, že zažila ničivou moc Chaosovu. I přesto že byl Chaos silný, opět pocítil tlaky, kterého nutili opustit svět a odejít do nicoty. Možná se té chvíle i obával, těžko říct u někoho komu do tváře nevidíte. Nakonec tato prapodivná dvojice došla až na okraj světa. A tam se zastavili. Tiše k ní mluvil, nabídl jí vše, nebo nic. Odhalil svou tváře, pouze jí jediné. Ona mu podala ruku a společně prošli do nicoty….