O paní Janě II.

Konečná část, je divná, a to velice. Víc k tomu radši ani říkat nebudu..

. ,, J-j- já…" začala koktat, jeho oči ji děsili.

,, Cos jí udělal? Co?" Jakub stále zvyšoval hlas, Jana se nezmohla na odpověď. Náhle se Jakub napřáhl a rozhodným úderem ji zabodl meč o břicha.

---

Jana o krok ustoupila a sesula se na zem. Klečela a překvapeně na Jakuba pohlédla. Pomalu zvedla ruku a strhla si kápi. Jakub vytřeštil oči a klekl vedle ní. Objal jí a po tvářích mu začali stékat slzy. ,, Jano, ach Jano… Co jsem to jen učinil .. Ne neodcházej, nenechávej mě tu samotného. Pro-prosím." Poslední slova zašeptal, jakoby nedoufal v odpověď. ,,Lásko je pozdě. Odpouštím ti. Já-já …"

,, Pštt, nenamáhej se."

,, Miluji tě." Zašeptala Jana vysíleně, oči se jí zavřely a klesla v jeho náruči. Opatrně ji položil na zem a se slzami v očích se dal na útěk.
Od této chvíle byl právoplatný psanec, vrah své lásky, jež mu zachránila život. Pěkně se jí to odvděčil. Běžel pryč, co nejdál od místa toho hrůzného činu, od místa kde zesnula ona, Jana světlo jeho života. Jeho rukou, sic z nevědomosti, ale je to tak.

Vojáci doběhli k Janinu domu a při pohledu na její mrtvé tělo je pojala hrůza. Co to bylo za netvora, jenž by dokázal zabít nevinnou dívku. ,, Musíme to ohlásit jejímu bratrovi." Řekl nakonec jeden z nich. Janin bratr Sebastian se krátce před tím vrátil zpět do země a nyní byl na cestě domů. Dorazil ve chvíli, kdy vojáci odnášeli Janino tělo pryč.

,, Co-co se to stalo? Jano co je ti?!" křikl a rozběhl se k nim. ,, Je mrtvá, zabil ji ten trestanec, Jakub, kterému z pod meče spravedlnosti pomohl falešný kat." Sebastian si náhle uvědomil, kdo že ten falešný kat byl. ,, Jano, ach Jano … Do čeho si se to zase namočila? Proč jsi mě neposlechla? Proč?" zanaříkal Sebastian a se slzami v očích se vydal s vojáky do města. Stále to nechápal, proč by Jakub dělal něco takového?

Došli do města, Janino tělo odnesli do kostela, kam se k němu přihrnul kněz a jeptišky, všichni tiše naříkali nad tragickým koncem jejího mladého života. Sebastian se rychle přesunul k Thederickovi, vojáci mu řekli o Janě a on jen pokrčil obočí. Jeho plány byly zkaženy. Sebastian na něj dorážel, chtěl vědět, co se stalo. Úředník se po chvilce podvolil, ale celé si to upravil, Jakub z toho vyšel jako ten nejhorší zlosyn. Půjde se pomstít a já ho pak nechám popravit konečně se pomstím! Pomyslel si Thederick a zlověstně se usmál.

Sebastian již neměl oči plné slz, když vycházel z kanceláře. Byl plný hněvu, každý sval měl napnutý k prasknutí, toužil po jediném - po pomstě. Popadl zbraň a vydal se zpět. Vyrazil na jisto cestou, kterou šel i Jakub. Zlobou se mu zatmívalo před očima a ovládal ho chtíč. Tak moc toužil po Jakubově krvi.

Jakub prchal jen chvíli, byl zesláblý a netušil, co bude dál. V mysli mu stále vířily obrazy Jany a zkrvaveného meče. Je VRAH! Tohle slovo měl stále před sebou, otřásalo jím a pocit viny ho sžíral. Toužil po smrti, chtěl být zase s ní, ale uvědomoval si, že to nelze. Jana bude s bohem v nebi a on… Bude navždy dlít v horoucích plamenech pekla. Poklekl a začal se modlit, prosil boha o odpuštění, ale nebe zůstávalo tiché a klidné, jako moře před blížící se bouří.

,, Motlitba, poslední útočiště hříšníka.." Zazněl odněkud hrubý hlas. Jakub se ohlédl a spatřil Sebastiana s nenávistí v očích. Začal couvat, ale to už přišla první rána. Dopadla na lýtko a skoro celé jej rozsekla. Jakub vykřikl bolestí a chytil se za nohu. Další rána přeťala pažní sval a meč se lehce dotkl kosti. Jakub znovu pronikavě vykřikl, bolestí skoro nevnímal své okolí. Sebastian okolo něj prošel a další ranou mu rozřízl stehno, s vědomostmi kata se dokázal vyhnout tepně a tak Jakubovo krvácení nebylo až tak obrovské. Podle křiku Sebastian usuzoval, že Jakub vydrží ještě jednu ránu, než upadne do bezvědomí. Přešel k jeho hlavě, zaklonil jí a mečem mu prořízl hrdlo. Z rány vystříkla krev, skropila stromy okolo a Jakub padl na zem dusící se jí. Po pár okamžicích chroptění utichlo, nastalo ticho-byl mrtvý.

,, Chyťe ho, je to vrah!" křičeli vojáci, kteří vyběhli z lesa. Někteří ho chytli a spoutali většina jich, však zůstala nehybně stát, strnulí hrůzou z toho co viděli. Neochotně naložili Jakobovo tělo na nosítka a odnesli jej do kostela. Spoutaného Sebastiana odvedli rovnou k šibenici. Shromáždilo se zde celé město, vojáci Sebastiana dovlekli k oprátce, dali mu ji na krk a vyčkávali o kousek dál. Thederick přečítal obžalobu, ale Sebastian jej neposlouchal, náhle si uvědomil, co udělal. Jsou stejní, oba jsou vrazi. Sebastian se smutně usmál. Oba skončí v pekle. Pak k němu pronikl Thederickův hlas. ,, Máš nějaké poslední přání?" Sebastian na něj pohlédl a neušel mu jeho škodolibí úsměv, tak přece jen dokončí svou pomstu…

,, Ano,chcípni a pokud mi to nehodláš splnit tak chci být pohřben vedle své sestry."

,, Dobrá." Zamumlal naštvaně, protože mu došlo, že Sebastian prokoukl jeho úmysly. Poté k němu přišel voják, kopl do stoličky a Sebastian se začal dusit. Uplynulo několik minut jeho zoufalého boje a pak sebou náhle přestal škubat. Byl konec. Thederick to celé pozoroval s temným úsměvem ve tváři. A právě jemu patřil poslední Sebastianův pohled. A pak, že ďábel na zemi není.. Pomyslil si a odešel na věčnost.

Jeho tělo poté odnesli do kostela a tak tam byli všichni tři. Bratr se svojí setrou a sestra se svým milým. Vrah, vraha nevinné, … Ona zemřela pro lásku a on pro pomstu.
Bohužel svět je takoví, spravedlnost mnohdy není a faleš, lži a zášť vyhrávají nad pravdou, čestností a upřímností. A nenávist bývá naším hnacím pohonem. Tuto povídku jsem napsala z jednoho prostého důvodu. Chtěla jsem vyprávět příběh jedné dívky a její lásky … Příběh, kde není rytířská čestnost, kde je vidět odvrácená tvář lidí… Tvář, kterou má většina z nás často ji ukazujeme světu..
Pro nás je středověk čas hrdinů, rytířů jejich odvahy, věrnosti, čestnosti .. Byl to, ale také čas falše, nenávisti, intrik a zloby, čas vrahů. Tak jak to možná bylo vidět i zde, aspoň trochu, možná …