Jen svou cestou jít dál a dál...

Bylo léto a já se nudila a tak mi moje drahá Jituš dala téma pro povídku. Ctěla příběh, kde by byla hlavní hrdinkou.

A takhle to dopadlo.

---

Ráno, slunce vstává tak jako už tisíckrát, ba spíše milionkrát. Ať se děje co se děje, slunce každé ráno vstane. Začíná tak zcela nový den, který je jako každý jiný, pro někoho obyčejný a pro někoho jiného mlže být neobyčejný.

Jitka vstala celkem brzy, ale slunce již stálo na obloze a jeho paprsky prosvitovali mezi jednotlivými bytovkami a ji šimralo do očí a nedovolilo jí dále spát. Oblékla se tedy, umyla a upravila. Pak vyšla ven v domnění, že je to dne jako každý jiný. S partou přátel se toulala po městě. Smála se, vtipkovala, prostě si užívala života. Těsně před dobou oběda se k nim přidala malá skupinka kluků, kterým nebylo více jak sedmnáct let. Obě skupiny se rychle promíchaly a rozhovor vesele pokračoval dál.

Když slunce pálilo čím dál tím více, až to nebylo k vydržení uchýlili se pod altánek, který jim poskytoval stín. Jitka si povšimla, že jeden z mladíků se s nikým nebaví. Byl zticha a zdálo se, že o něčem přemýšlí. V černém oblečení vypadal nezdravě bledě. Podle všeho měl stejný vkus jako ona. Jitka nevěděla proč, ale líbil se jí. Cosi na něm na ni velice zapůsobilo. Nakonec si dodala odvahy a přistoupila k němu, ke svému překvapení na něj i promluvila. Vypadal překvapeně, ale odpověděl jí. Pak už pro ni nebylo tak těžké udržet rozhovor. Jitka si to užívala, jeho melodické hlas jí zněl v uších ještě mnoho hodin poté co se rozloučili. Něco jí říkalo, že ho ještě uvidí. pří té představě zatoužila, aby už nastal nová den. I když si myslela, že se ho nedočká nakonec přišel. Vyšla do slunečného dne a znovu jej spatřila.

Po tváři se jí rozlil úsměv a ona asi užívala dne jako snad nikdy jindy před tím. Po dlouhé době byla šťastná. Ke svému překvapení si uvědomila, že se zamilovala. Nevěděla, ale jestli je to oboustranné a neměla odvahu se svěřit s tím, co cítí. A tak dny plynuly. Trávila s ním každou chvilku a když ho neviděla byla sním v myšlenkách. nedokázala si představit svůj život bez něj. Bylo to zvláštní a pro ni nepochopitelné. Ale bylo to tak. Byl to začarovaná kruh a ona nevěděla kudy z něj ven. Nakonec to přece jen byla ona, kdo první promluvil. Jednoho večera mu řekla vše co měla na srdci. Čekala výsměch, odmítnutí, ale ne údiv a překvapení. Ten večer byla snad nejšťastnější ve svém dosavadním životě. Milovala a byla milována. Konečně začala žít.

Dny pomalu plynuly a nad její láskou stále svítilo slunce, ale mraky byly nedaleko. Zdálo se jí totiž, že Jakuba cosi tíží. Čím dál častěji jej nacházela zamyšleného a ustaraným, někdy i bolestným výrazem ve tváři. Zdálo se jí taky, že je to den ode dne horší. Ptala se ho čím to je, ale odpovědi se nikdy nedočkala. Mrzelo ji to, ale věřila, že jí jednoho dne řekne pravdu. Netušila však jaký to bude mít dopad.

Jednoho večera jí řekl pravdu. A ji v ten okamžik na tváři zamrzl úsměv. "Umírám," špitl a Jitce se zdálo, že se hroutí svět. Stála tam jako zamrazená. Odmítala tomu uvěřit. Omítala přijmout, že to co jí říká je pravda.Ale byla. Když procitla a konečně začala vnímat svět, slzy jí stékaly po tvářích, vypravila ze sebe jen: ,, Co se mnou teď bude?"

,,Budeš dál žít. Jsi mladá a spoustu věcí máš před sebou. To co bylo krásné mezi námi nikdy neumře, navždy to bude žít v tobě. Musíš jen svou cestou jít dál a dál..."