Až spadne poslední hvězda
Ach ano, je to už nějaký ten čas, co jsem zde psala o tom, jak jsem do Sborníku poslala svoji povíku. A stal se zárak a má povídka se skutečně do sborníku dostala. A tak vám ji sem dávám a ráda bych znala váš názor.
Bylo ráno, nebe bylo šedivé a ve vesnici vládlo nezvyklé ticho. Byl to týden. Sedm dní uplynulo od doby, kdy muži odešli bojovat proti rytířům s kříži na štítech. Novinky žádné, napětí bylo čím dál tím větší, málokdo věřil v návrat udatných bojovníků. Ne, již nebylo naděje pro ty, co zůstali. Nezbyl zde nikdo, kdo by se mohl dobyvačným vojskům postavit. Všichni byli odsouzeni ke zkáze.
Tak dlouho si jich nikdo nevšímal, tak dlouho. Kdo by si taky dělal hlavu s několika vesnicemi, které leží za hlubokými lesy. Ne, vládci měli jiné starosti - boj s pohany žijícími v jejich blízkosti, rozsévání křesťanské víry, boj s odpůrci, uzavírání dohod... Krev, boj a smrt. To je zaměstnalo na dlouhé roky, ale teď, když vše bylo hotovo, se jejich zrak otočil k poslední pohanské baště, jak ony vesnice nazývali. A tak se muži spojili a šli bojovat za svobodu, i když nebylo naděje. Veleknězi se neukázali od doby, kdy božský kůň ukázal, jak bitva dopadne. I přesto šli bojovat a umírat s Perunovým jménem na rtech a k čemu to všechno?? Zbytečný projev hrdinství, o kterém se nikdo nedozví. Dějiny píšou vítězové. Ne poražení.
Z nebe se začaly snášet řetězce ledové vody. Ten okamžik si vybrali i cizinci pro svůj příchod. Hledali vůdce, ale nebyl k nalezení. Jak by mohl být, bojoval spolu s muži, byl mrtvý. To jejich čepele hltaly jeho krev. A oni se tomu divili. Jeho žena a děti je pohostily, co jim zbývalo? Byli to vítězové, měli moc. Co zbylo vesničanům? Sošky bohů, kteří dosud řídili jejich osud. To vše se mělo změnit. Nahradí je jediný bůh. Všemocný. Krutý a laskavý zároveň. Tak to alespoň tvrdili, když následujícího dne vyplenili oltáře se slovy, že jich už nebude třeba. Nikdo se nezmohl na odpor. A proč taky? Byli sami proti všem. Nezbývalo než se poddat. Splynout s davem.
Dny ubíhaly a i z domů mizely poslední připomínky starých božstev. Pod přísným dohledem ozbrojených mužů poslechl každý, kdo chtěl žít. Všichni totiž viděli, co se stalo s kněžími. Našli je, jak se ukrývají v lesích, přivlekli je zpět, možná i mučili, kdo ví. Pak je ukřižovali a vystavěli všem na odiv. Kdo by byl takový blázen a dobrovolně se vydal vstříc takovému osudu??
Daria se na to nemohla dívat. Hnusilo se jí to. Ale co zmohla? Ona slabá žena, vlastně ještě dívka, jejíž hlas nikdy nebyl vyslyšen. Bezmocně přihlížela rabování chrámů, ale potajmu ukradla několik sošek a ukryla je v lese. Tam v lůně přírody vystavěla nový chrám. Tam se modlila a vroucně prosila bohy o pomoc. Ta sice nepřicházela, ale její víra neochabovala. Ač nechtěla, začaly se k ní upírat pohledy vojáků i kněží. Jako jediná žena ve vesnici nebyla provdána, mnoho z těch, které své muže ztratily v boji, se provdaly za vojáky, jen ona zůstávala sama. Nenechala se pokřtít, ač jí to bylo přikázáno, ale kněží tentokráte nepovolali sílu, aby ji k tomu donutili. Možná i oni měli srdce.
***
Daria se vracela se z lesa, když tu se přihnala velká černá mračna, z nichž tekly proudy vody. Vítr divoce vál, hromy se daly do zpěvu, blesky se pomalu a váhavě daly do tance, ale zakrátko se již divoce proháněly oblohou. Perun, blesklo Darie hlavou. "Ó Perune, pane bouří a blesků, nejvyšší z bohů, jimž se klaním. Ztrestej ty hříšníky ve vesnici, kteří se od tebe odvrátili," křikla k nebesům a dala se do divokého tance. Tak jako kdysi. Vzývala bohy, křičela k nebesům jejich jména a radostně skotačila po cestě. Byla promočená na kost, jak jí déšť nemilosrdně bušil do těla, ale bylo jí to jedno. Cítila se volná. Nespoutaná tím, co kázali kněží, tím, co musela dělat, aby jí dali pokoj. Konečně po tak dlouhé době mohla volně dýchat. A tak si to užívala. Vypustila veškeré starosti a obavy. Byla jen ona a déšť. A zem pod jejíma nohama, les, který k ní promlouval a bohové.
Pak si znaveně sedla, možná škobrtla a padla, sama nevěděla. Náhle se cítila slabá a malátná. Hlava jí klesla na rozmočenou zem. Zavřely se jí oči a ona ztratila vědomí.
***
Kde to je? Co se to děje? Daria se kolem sebe rozhlédla, ale to, co viděla, jí nebylo vůbec povědomé. A co vlastně viděla?? Zamžourala. Nic. Protřela si oči. Nic. Viděla něco, co nebylo určeno jejím očím. Pak zaslechla kroky, zněly z daleka, ale postupně se k ní přibližovaly. Otočila se tedy tím směrem. Srdce se jí divoce rozbušilo, dech se zatajil. Před ní stálo mnoho postav, ale jasně rozeznala jen první trojici. Přímo uprostřed, a ona ho viděla nejjasněji, stál Perun. Bůh bouří a blesků, nejvyšší z bohů. Usmíval se. Za ním stála žena, kolem bledé tváře jí vlály dlouhé černé vlasy. Morana. I ona se usmívala. Darie to přišlo zvláštní, ona, bohyně smrti a zimy, se usmívá... Ale proč vlastně ne? Napomenula se v duchu a podívala se, kdo to stojí po Perunově levici. Stála tam malá usměvavá žena, oděná jen v lehký šat. Hnědé vlasy jí vlály kolem obličeje. Daria v ní matně poznávala Živu, bohyni plodnosti. " Kde, kde to jsem??" špitla. Bohové se dále usmívali.
"Nacházíš se mezi nebem a zemí, ve světě snů. Jen tady si s tebou můžeme v klidu promluvit," řekla Živa a usmála se na ni.
"A proč to," zeptala se znovu Daria. Hlas se jí třásl.
"Neboj se dítě, ty se nás bát nemusíš," uklidňoval ji laskavý hlas Živy.
"Náš vliv na lidi je čím dál tím menší, pravda, ale ať se snaží sebevíc, nikdy náš vliv zcela nevyvrátí, části toho, v co věříš, se stanou součástí křesťanství. Vždy se najdou lidé, kteří se místo ke Spasiteli budou modlit k nám," prohlásil Perun a přišel k Darie blíže.
"Ženy toužící po dítěti si na mě vzpomenou," poznamenala Živa.
"A tak to bude se všemi, někteří z nás budou zapomenuti, ale dokud zůstane alespoň jeden z nás žít v podvědomí lidí, zůstaneme zde i my ostatní," řekl Perun a vlídně se usmál.
"Netrap se, jdi zpět a žij," řekla Živa a pohladila Dariu po ruce.
"Ale jak bych mohla, ten svět je tak krutý. Já nechci prosit jejich boha o spasení. Nechci žít v přetvářce," ohradila se Daria a po tvářích jí stekly slzy.
"Brzy bude zima," poznamenala Morana a vůbec poprvé promluvila.
"Až spadne poslední hvězda, tvé srdce a duše najde konečně pokoje, vrátíš se k nám, dcero," řekl Perun a povzbudivě se na ni usmál. Pak začali mizet, Daria se propadala. Tělo dosud tak lehké ztěžklo a jediné, co viděla, byla tma.
***
"Jak je to dlouho, co jste ji našli?"
"Asi hodina."
"A pořád je na tom stejně?"
"Ano otče, horečka ne a ne klesnout."
"Nezbývá než se modlit."
***
Hlasy utichly, když se oba muži sebrali a odešli se pomodlit. U Dariina lůžka seděla jen stará žena, léčitelka, která jí tělo pokrývala mokrými kusy látek ve snaze ochladit její tělo. Horečka byla velmi vysoká a stařena se musela přemáhat, aby nedošla do své chatrče pro byliny, které by dívce pomohly. To teď ale bylo zakázáno a ona nechtěla riskovat obvinění z čarodějnictví. Zasupěla, když vyždímala hadr a dala ho dívce na čelo. Podle nich se měli modlit a prosit boha o uzdravení nemocné. Stařena to nechápala, tímhle obtěžovat bohy. Vlastně boha. Opravila se vzápětí.
***
Vojáci procházeli les, tu a tam ukazovali na stromy, které se měly pokácet, aby bylo dost dřeva na dostavění kostela i na zásobu kvůli blížící se zimě. Se zájmem se zastavili u vzrostlého dubu, u jehož kmene ležely v trávě sošky bohů a několik lesních plodů jako dar.
"To jsou sošky, které měly být zničeny. Kdo se opovážil je vzít, kdo se opovážil uctívat ďábla?!" rozkřikl se vůdce vojáků na dřevorubce stojící kolem. Ti se jen vyděšeně krčili a čekali, až bouře jeho vzteku přejde.
"Pokácejte ten strom," rozkázal velitel a rychle se vydal nazpět do vesnice.
***
Farář byl jeho nálezem rozčílen. Nechápal, proč ti hlupáci odmítají spásu, kterou jim přinesli. Jeho pomocník se však dlouze zamyslel. "Otče, ve vesnici je jen jedna osoba, která by tohoto byla schopna. Daria." Druzí dva muži se na něj udiveně otočili.
"Ona?" vypravil ze sebe kněz překvapeně.
"No ano, jako jediná není pokřtěná, nechodí na mši, celé dny tráví pobíháním v lese. Kdo jiný by to mohl být?"
"Má pravdu," řekl velitel, "pokud mi dovolíte použít netradičních postupů, dokážu z ní dostat pravdu. Je to jen a jen na vás."
"Dobrá, ale až se uzdraví, teď leží v horečkách. Ale veliteli, nechte ji žít. Je mladá a ještě je čas na spásu její duše," řekl znaveně kněz. Velitel přikývl a odešel.
***
Daria netušila, kolik dní a nocí uplynulo. Nakonec se však horečka dala na ústup a ona otevřela oči. Cítila se malátná, ale plná naděje. Nezapomněla na setkání s bohy a to ji naplňovalo štěstím. Stařena si všimla jiskřiček v jejích očích a zamračila se.
"Dej si pozor na to, co říkáš, mohlo by tě to dostat do problémů,"sykla Darie do ucha. Dívka se na ni nechápavě dívala.
"Blouznila jsi z horečky, volala jsi jména starých bohů a to se knězi nelíbilo."
"Ale já se s nimi doopravdy setkala," bránila se Daria.
"Měla jsi vysokou horečku, byl to jen sen!" křikla stařena a odešla ven. Daria se za ní nechápavě dívala. I kdyby to byl sen, já věřím tomu, co jsem viděla a slyšela. Oni existují a mluvili ke mně a nikdo a nic mě nepřesvědčí o opaku!
***
Pár následujících dní byl klid. Nikdo ji nerušil, neobtěžoval. Všichni byli zaměstnáni dostavbou kostela. Daria však postřehla, jak se na ni dívají vojáci, hlavně jejich velitel. Ten pohled se jí nelíbil, děsil ji. Tušila něco zlého a tato domněnka se jí potvrdila, když opět šla do lesa a nalezla zničený oltář a pokácený posvátný dub. Nohy jí zeslábly a náhle nebyly schopné unést váhu jejího těla. Podlomila se jí kolena a ona spadla na zem. Po tvářích jí stékaly hořké slzy bolesti. Zdálo se jí, že někdo rozerval její srdce a duši. To, co ji pojilo s minulostí, zmizelo, místo kde se modlila, bylo znesvěceno. Připomínky bohů zničeny. Nezbylo jí nic. Když si to uvědomila, přestala vnímat svět. Neviděla, neslyšela. Cítila jen bolest šířící se její duší a prázdnotu pomalu se rozlévající jejím tělem.
***
Tma, která vše ukrývá pod svými křídly. Chlad plížící se kolem stěn. Zatuchlý vzduch, který musí dýchat. Špinavá zem, na které musí ležet. Kde to je? Jak se sem dostala? Co se to u všech bohů stalo?
Daria se pokusila si vzpomenout, ale hlavu měla prázdnou. Nevzpomínala si jak ji vojáci odvlekli do vězení, nevzpomínala si, jak hovořili s knězem a ten jim dal své požehnání pro to, co musí vykonat pro spásu její duše. Nic z toho nevnímala. Pomalu a váhavě se posadila a opřela se o chladnou zeď. Jak dlouho? Jak dlouho tu leží? Jak dlouho byla mimo? Otázky, na něž nemá odpověď. Nezbývá než čekat.
Kap.
Kap.
Kapky dopadají na prachem pokrytou zem.
Kap.
Kap.
***
Do vězení přišli dva muži, uchopili Dariu a odváděli jí pryč. Nebránila se. K čemu to? Byla sama. Dovedli ji do míst, kde nikdy v životě nebyla. Posadili ji na křeslo a ustoupili dozadu. Velitel vojáků se usmíval, ale nebyl to milý úsměv, spíše děsil. Daria se oklepala a nervózně se rozhlížela kolem. Krom něj a mužů co ji přivedli, tu byl ještě jeden. Stál u výhně a něco v ní nahříval. Daria neviděla co. "Můžeme začít?" zeptal se velitel.
"Ano" kývl muž u výhně a otočil se. Do tváře mu nebylo vidět, protože ji měl zakrytou maskou. Pomalu došel do rohu místnosti a vracel se s podivným předmětem v ruce. Jediné, co poznala, byly hroty. Chtěla se zvednout a utéct, ale bylo pozdě. Muži ji mezitím utáhli kolem těla provazy a tím ji donutili sedět a nehýbat se. Muž mezitím došel až k ní. Chytil ji za ruku a podivný nástroj do ní vložil. Pak jej začal zapínat. Hroty se čím dál tím více zabodávaly do její ruky. Daria vykřikla, muž se škodolibě usmál a pokračoval. Krev po kapkách spadávala na zem. Daria to přestala vnímat, přestala vnímat své okolí i hlasy, co k ní promlouvaly, jediné, co byla schopna vnímat, byla bolest, která se zvětšovala. Zavřela a oči a začala se usilovně modlit, aby už byl konec.
***
Bolest pomalu slábla, ale úplně nezmizela. Daria otevřela oči. Velitel se usmíval ještě více než prve. "Doufám, že jsi pochopila, co se stane těm, kteří se klaní ďáblu?." Daria neměla sílu mu cokoliv odpovědět. "Ještě ji označkujte. Pak může jít domů," rozkázal a zmizel. Muž, který ji mučil, vytáhl z výhně rozžhavenou tyč, muži stojící za ní jí strhli šaty z ramena. Daria se kousla do rtu, když se tyč dotkla její kůže. Místností se linul zápach spáleného masa. Daria znovu omdlela.
***
Probudila se venku před budovou. Z černé noční oblohy poletovaly první sněhové vločky a studily ji na nahém rameni, které teď zdobil vypálený cejch. Všude kolem vládlo ticho. Daria se pokusila vstát a dojít domů. Šlo to velmi pomalu, neboť každých pár kroků padala. Pak ji ale někdo podepřel, Když se otočila, uviděla stařenu. "Varovala jsem tě, doufám, že znovu už takovou hloupost neuděláš, byla by tě škoda," řekla stařena. Po zbytek cesty obě mlčely. Jakmile došly do domu, Daria si lehla a okamžitě usnula.
***
Mnoho dní uplynulo a většina ran se už zahojila. Zima se vlády ujala v plné síle. Foukal ledový vítr a mráz si také užíval volnosti. Na Dariu se lidé stále dívali s nedůvěrou, nevadilo jí to, měla alespoň svůj klid, mohla v klidu přemýšlet. Proto ji nemrzelo, když jí nepozvali na oslavu dostavění kostela. A tak se večer místo do vsi šla projít do lesů. Od toho osudného dne tam nebyla, a tak se jí stýskalo. Trvalo jí to déle než obvykle, stále ještě byla zesláblá. Nakonec se však na kopec vyškrábala. Usadila se na sněhem pokrytý kámen vedle skoro zamrzlého jezírka a dívala se dolů na osvětlenou vesnici. Pak se podívala na oblohu pokrytou hvězdami. Až spadne poslední hvězda, bude to konec světa, jak ho známe. Až spadne poslední hvězda, vrátíš se k nám dcero.... V mysli se jí ozvala vzpomínka na Peruna. Odvrátila se od oblohy. Ve vesnici plály ohně, slavilo se. Nový chrám zasvěcený jedinému bohu byl konečně hotov. Konečně se mají lidé kde modlit. Všichni zapomněli. Poslední "hvězda" zhasla. A já odejdu spolu s ní. Daria se usmála a vkročila do ledové vody ....
Komentáře
Okomentovat