Akt VII.

Další díl.

Pokud to někdo čte(což asi ne) tak se omlouvám, ale nedopatřením jsem zveřejnila kapitolu 8, ale už jsem ji smazala a rychle dodávám tu 7.

---

Theino napětí sílilo. Byla neklidná a ani příchozí jitro ji netěšilo. Nevěděla, co má dělat. Jak se zachovat. Byla rozpolcená jako tehdy. Má jít na stranu syna nebo druha? Má Liaru skrýt nebo odvést? Do tábora spojenců lidí nebo upírů? Thea si povzdechla. Nejenže nevěděla, co má teď dělat, nezhojená rána v jejím srdci se opět otevřela. Liara to vše cítila, ale marně v sobě hledala odvahu zeptat se, co se děje. Thea nepřítomně bloumala po okolí. Pak náhle zpozorněla a zastavila se v půli kroku. V pravé poledne se ozvalo vlčí zavytí. Thea zareagovala okamžitě. Znala to vytí a věděla, co znamená. Spojenci upírů mění své tábořiště.

"Liaro!" Křikla, když přiběhla k jeskyni. Liara se na ni nechápavě dívala.

"Pojď, musíme jít. Rychle!" Popadla ji za ruku a táhla pryč. Daly se do běhu. Les je objal a zavřel se za nimi.

Vlčice popadla svá vlčata a jedno po druhém je se svým druhem nosila do lesa. Tak v jeho stínu měla druhou noru. Nehodlala riskovat život svých potomků. A dobře udělala, její instinkty ji nezklamaly. Nedlouho poté co poslední vlče odnesla do bezpečí, se na mýtinu přiřítila početná skupina vlkodlaků. Jejich vůdce starý mrzutý vlkodlak byl neklidný, když ucítil jiné vlkodlaky. V jeho oddílu však byli povětšinou mladí vlkodlaci a ti si nepřipouštěli nebezpečí. Ač nerad poddal se. Během hodiny byl tábor hotov. Ruch pomalu utichal a vlkodlaci usínali. Vůdce oddílu však klidný nebyl. Když usnul i poslední vlkodlak a vzhůru byla jen hlídka, vyšel z tábora a zmizel v lese. Sledoval vlkodlačí stopu, která ho vedla stále hlouběji do lesa.

Thea a Liara běžely lesem. Liara nic nechápala, ale mlčela. Thea byla neklidná. Tu a tam se zastavovala. Nakonec se vždy přemohla a vydala se dál. Stále však pomaleji a pomaleji. Nakonec se zastavila úplně. Jakoby narazila do neviditelné bariéry. Liara se zastavila a soustředila se. Něco tam bylo. Síla kolektivního vědomí vlkodlaků. Někde poblíž byla silná smečka. Liara uvažovala nad tím, zda-li Thea váhá nad tím na čí jsou straně. Netušila jak moc se mýlila. Thea opravdu váhala. Sbírala odvahu udělat ten poslední krok. Zvolit si stranu a bojovat. Teprve teď si uvědomovala, že její syn měl pravdu. Lidé mají právo na svobodný život. Tak jako my. Upíři si z nás chtějí jen udělat otroky. To nesmíme dopustit. Cítila, jak se uvolnila tíha, která ji drtila od jeho smrti. Konečně mohla volně dýchat. Padla na kolena a rozvzlykala se. Trvalo dlouho, než se zcela uklidnila. Když se pak obrátila k Liaře měla zarudlé oči, ale vypadala rozhodně.

"Liaro, ještě než půjdeme dál, musím ti něco říct. Musím ti říct pravdu o tom, kdo jsi." Liara ztuhla.

"Víš, jak jsem ti říkala o Idaře a Verrynovi a jejich dcerách?" Liara přikývla.

"Ty jsi jejich dcera." Liara se na ni překvapeně podívala.

"Já?" Liara se zatvářila nechápavě. Thea přikývla.

"Viděla jsem tě jako malou holku. I tvoji sestru ve vlkodlačím táboře. Vídala jsem vás vlastně několik let, od doby kdy se k vašim rodičům přidal můj syn." Liara se stále tvářila nevěřícně, ale Thea pokračovala dál.

"Máš několik možností. Můžeš utéct a žít se po svém, přidat se na stranu upírů anebo tě mohu dovést k těm, co bojují za lidi, k následníkům tvých rodičů. Vyber si."

Liara zaváhala. Pak ji ale napadlo, že když bude následovat své "rodiče" mohla by si vzpomenout.

"Doveď mě prosím k následníkům mých rodičů." Thea s úsměvem přikývla a vyrazila kupředu. Hranice byla překročena. Nebylo již cesty zpět. Trvalo další hodinu, než konečně mezi stromy uviděli sliky stanů a uslyšely hlahol. Thea znervózněla, ale pokračovala dál.

"Jsi si jistá?" špitla Liaře do ucha. Liara přikývla, ale moc jistá si nebyla. Bok po boku vešly na mýtinu. Během chvilky vše ztichlo. Zvědavé pohledy se upřely na příchozí ženy. Thea a Liara se dívaly na jednoho jediného vlkodlaka. Byl to vůdce. Starší muž se zjizvenou tváří. Pomalu se k nim přibližoval. Zdálo se, že je překvapený.

"Theo?" zašeptal, když stanul před nimi. Thea se pokusila o úsměv.

"Ano jsem to já Drane," Dran si ještě užasle prohlížel.

"Uplynulo mnoho času.. Přísahala jsi, že sem už nikdy nezavítáš, po tom co se stalo."

"Okolnosti se změnily. A já musím dělat i to co nechci," řekla Thea, ale vyznělo to zoufale.

"Přišla jsem kvůli ní,"řekla a ukázala na Liara. "Myslím, že je to dcera Verryna a Idary."

Tváře vlkodlaků se rozjasnily.

"Drane, ona ztratila paměť. Nic si nepamatuje, jen své jméno. Od toho útoku uplynulo pět let. A ona se tu objevila až teď." Dran se zatvářil překvapeně. Pak si Liaru postupně prohlédl.

"Ano je to ona, pamatuji si ji."

"Pověz, co se tehdy stalo?" zeptala se Thea. Dran viditelně zbledl.

"Byl tam chaos, nevím to přesně. Podle toho co vím, byly obě dvě, Vinia a Liara, ve stanu, když to začalo. Nevím, co se dělo pak, ale když boj ustal, stan byl prázdný a na zemi byla krev."

"Jak tedy přežila?" Dran se zatvářil bezmocně.

"Nevím," řekl. Na okamžik zavládlo ticho.

"Pojďte se posadit k ohni. Je toho hodně, co čeká na vypovězení." Poslechly ho a sedly si k ohni. Ostatní vlkodlaci se posedali kolem nich a čekali, co se bude dít.

"Kde si ji našla?" zeptal se Dran.

"V lese."

"Pamatuješ si, jak ses tam ocitla?" otočil se na Liaru Dran. Ta sebou trhla, jako by procitla ze snu.

"Já vlastně nevím. Žila jsem v chatrči nedaleko lesa. Po posledním úplňku jsem utekla sem. A Thea mě našla, vzala k sobě. A zbytek už znáte." Dran se zamyslel, nic mu nedávalo smysl.

Z lesa se ozval podivný šum. Vlkodlaci zpozorněli a několik jich odběhlo do lesa. Nikdy už se nevrátili. Nikdo si toho nevšímal. Byli příliš zaujetí tím, co se dělo u ohně. Klid, který tam vládl, byl však brzy přerušen. A tentokrát už viděli jeho příčinu. Z lesa vycházel Darren, starý mrzutý velitel a za ním mladí vlkodlaci, kteří stále nevěřícně zírali na vlkodlaky před sebou. Probrali se rychle. Krvavý boj mohl začít a s posledními paprsky slunce také začal.