Akt V.

Další část.

Liara po dlouhé době nalezla klid a pokoj. Možná že i byla šťastná. Sama nevěděla. Poprvé pocítila bezmoc, že nic neví, ale zároveň klid, protože poprvé od doby kam sahaly její matné vzpomínky měla domov. Byla s vlky. Co víc si může vlkodlak bez minulosti přít? Thea se jí stala oporou, i když se stávalo, že byla zadumaná a myšlenkami nepřítomna. Liara jí několikrát přistihla, jak si ji zkoumavě prohlíží. Jakoby si i ona toužila na něco vzpomenout. Ale zdálo se jí, že se jí to nedaří. Liara nedokázala odhadnout, zda-li je to dobré nebo špatné znamení. Rozhodla se však, že nechá věci být. Časem se stejně pravdu dozví.

---

***

Byl večer. Obloha pomalu temněla a na zem se snášel chlad. Hladové oranžové jazyky olizovaly suché dřevo a tu a tam z plamenů vyskočila jiskřička. Okamžik se vznášela a pak uhasla navždy. Liara se tiskla k vlčatům a pozorovala Theu, jak se pomalu přibližuje k ohni. Opět měla ve tváři ten zamyšlený výraz. Posadila se proti Liaře a natáhla ruce k ohni.

"Pověz mi prosím víc o té válce," poprosila ji Liara. Thea přikývla.

"V tomto lese žijí lidé už celé věky. Stejně dlouho tu žijeme my. Zpočátku bylo naše soužití dokonalé. My se množili přirozenou cestou, malí vlkodlaci se toulali lesem, a že jich tu bylo," Thea se zasněně usmála.

"Pak sem ale přišli upíři. Zahnala je sem jiná skupina upírů a oni byli oslabeni. Vyděsili lidi a donutili je, aby jim platili daně. I na to i lidé kývli. Mezi námi a upíry vládl mír. Pak ale naše klany začaly slábnout a naše pozornost otupěla. Upíři zvýšili daně a to bylo na pokraji snesitelnosti. A tak se lidé vzbouřili. Některé osady byly rychle donuceni k poslušnosti, ale našly se takové, které odolávaly. Ale byly osamoceny a tak jedna po druhé prohrávaly. V jedné osadě byla vůdkyní jistá Idara. Dokázala téměř nemožné. Sjednotila nejbližší osady a upíry porazila. Totéž se stalo na opačném konci lesa, s tím rozdílem, že vůdcem byl muž jménem Verryn. Nakonec se tyto dva tábory spojily. Idara a Verryn se vzali a z toho spojení se narodili dvě dcery. Odpor lidí byl stále větší. Mezi vlkodlaky se našli klany, které je podporovaly. Lidé jim dovolili proměňovat jejich raněné. Naše počty se zvýšily až do doby, než se dosud nečinná část vlkodlaků přidala na stranu upírů. Boje byli čím dál ostřejší. Verryn a Idara byli proměněni ve vlkodlaky. Spolu se svými dcerami se usadili v lese. Boje pokračovali více či méně silně. Vlkodlaci si uvědomili, že nemohou bojovat na opačných stranách. Stáhli se a obě strany pouze podporovali a dělají to do teď. Nevím, co přesně stalo pak, ale jedna z dcer Idary a Verryna byla proměněna na upíra. Svoji druhou dceru proměnili na vlkodlaka. Tohle mi alespoň řekl můj syn," Thea posmutněla a na okamžik se odmlčela.

"Nedlouho poté byl celý tábor vyvražděn. Lidé přišli o své nejmocnější spojence. Verryn a Idara pro ně byli symbolem naděje. Přesto bojují dál. To je asi vše." Dopověděla Thea. Liara přikývla.

"Co se stalo s těmi dcerami?"

"Nevím." Řekla a zkoumavě se podívala na Liaru. Na chvilku zavládlo ticho, které rušilo jen praskání ohně.

"A tvůj syn?" zeptala se Liara opatrně.

"Je mrtvý. Tak jako můj druh. Zabili se navzájem," špitla Thea.

"To je mi líto," řekla Liara a opět zavládlo ticho.

Liara se pomalu zvedla a šla si lehnout.

Thea se ztrácela ve vzpomínkách. Neustále si přehrávala okamžiky, které vedli k smrti těch, které milovala. Slovo od slova si přehrávala všechny rozhovory, které s nimi vedla. "Mami, já se vzdávat nehodlám. Bojuji za to, v co věřím. A když to otec není schopen pochopit, nemůžu s tím nic dělat." "Slib mi alespoň, že mu nic neuděláš." "Pokusím se.. Pojď, chceš se podívat na Viniu a Liaru?" Thea vytřeštila oči. Vždyť je to ona, pomyslela si. Dcera Idary a Verryna. Tak ona tedy přežila. Je tu se mnou. Co se teď bude asi dít?