Akt IV.

Další díl.

---

Čas plynul dál nezměněným tempem. Vinia stále žila u jezera. Zamilovala si jej, i když přežívání v jeho blízkosti nebylo lehké. Příliš pozdě pochopila, že jen o zvířecí krvi nejde žít. Příliš pozdě… Jednou za čas prostě musela jít mezi lidi a napít se. Nemusela vraždit, ale bylo čím dál obtížnější se dostávat zpět. Slýchávala o bojích, o zuřící válce. Netušila o co jde a lidé se ve svých vyprávěních lišili. Netušila tedy, kde je pravda, a tak zůstávala v klidu.

***

Jezerní hladina se roztančila. Paprsky slunce se třpytily na vodní hladině. Vinia plavala a potápěla se. I když bylo jaro, voda zůstávala ledová, ale jí to nevadilo. Užívala si klidu, ticha a samoty, kterými ji toto místo učarovalo. Vynořila se z vody a rozhlížela se kolem. Měla nejasný pocit, že něco není v pořádku. Vydala se tedy ke břehu, sedla si na vyhřátý kámen a začala se pozorně rozhlížet. Stromy vrhaly stíny a z lesa šel nezvyklý chlad. Zdál se být tak nepřátelský. Vinia propalovala les pohledem, ale nic neviděla. Neklid v ní rostl něco nebo někdo byl schován ve stínech lesa. Nic podobného se jí ještě nestalo. Tato část lesa byla opuštěná, nejbližší ves byla mnoho kilometrů daleko a cesta vedla neprostupným lesem, takže se nestávalo, že by sem zabloudili lidé. Zavětřila. Do nosu ji neuhodila nasládlá vůně člověka. Bylo to něco jiného, co neznala. Pach byl slabý, ale dráždil její smysly. Zdálo se jí, že jej už někdy cítila.

Tmu rozehnal světelný paprsek. Vinia ležela na chladné zemi. Tělo jí svírala bolest. Pokusila se otevřít oči. Slyšela kroky, ale neviděla nic. Cítila, že se jí někdo dotkl na ruce. Byla ledová. Cítila, že se jí dotkla ještě jiná ruka - vroucí. Zdálo se jí, že ji pohltil oheň. Pak ji obě ruce pustily. K uším jí dolehl vzrušený šepot. Pak ji znovu pohltila tma.

Otřásla se, když jí hlavou začala pulzovat bolest. Dávné vzpomínky jí otřásly, protože doposud netušila, že je vůbec má. Bezmocně zatínala ruce, ale nepomáhalo to. Pak pach zmizel a s ním i největší bolest. Vinia věděla, jak se jmenuje, ale to bylo vše.

Trvalo jí dlouho, než se dala dohromady. Uplynulo mnoho hodin a ona se stále nepohnula. Stále ztracená ve svých myšlenkách a útržcích vzpomínek. Slunce zapadalo a po hladině jezera se naposledy zableskly paprsky slunce. Tma začala pomalu objímat kraj ve své náruči. Podruhé za den se zvedl vítr a Viniu do nosu opět uhodil pach, tentokrát známý. Z lesa vyšla skupinka mužů. Až moc dobře věděla, co jsou zač. Muži se k ní okamžitě vydali. Během okamžiku byli i ní. Znejistěla, ale nedala na sobě nic vidět.

"Půjdeš s námi!" zavrčel jeden z mužů. Měl krátké hnědé vlasy a rudé oči. Vinia se mu do těch rudých očích dlouze zadívala. Upírů bylo pět a ona sama proti nim nezmohla nic. Seskočila z kamene a beze slova je následovala.

***

Les se měnil. Ta tam byla jeho divokost, nespoutanost. Tady byl upravený, cesty jasně vyšlapané, špatné stromy pokácené a odklizené z cesty. Vinie se nelíbil. Ještě více ji znepokojovalo množství upírů, které potkávali. Někteří si ji pouze prohlíželi jiní se dávali do řeči s vůdcem skupiny. Vinia tak zjistila, že se jmenuje Theorg a zdálo se jí, že si jej ostatní váží a respektují jej. Vinia si nevšímala zkoumavých pohledů, kterých přibývalo. Pak uviděla tábor upírů. Hrklo v ní. Netušila, že ty řeči o válce jsou pravda. A přitom se teď octla přímo v ní. Ve válce o které nevěděla nic. Vlastně nevěděla nic o tom, jak se chovat ve společnosti jiných upírů. A teď mířila přímo do jejich středu. Vyděšeně polkla. Začala se jí do mysli vkrádat panika. Theorg ji jemně ale důrazně chytil za ruku, pro případ že by chtěla utéci. Na něco takového se neodvážila ani pomyslet. Byla v pasti, ze které nešlo utéct.

***

Theorg spolu s Viniou zamířil do stanu uprostřed tábora. Teď už byly středem pozornosti všech, ale Theorg to přehlížel. Vinia také protože s hrůzou hleděla na stan, ke kterému šla. Theorg ji postrčil dovnitř. Tlumené světlo hvězd zmizelo. Octla se ve tmě, kterou rušilo světlo dvou pochodní. V křesle seděl upír a z poháru pil krev. Když Vinia vešla, upřel na ni své rudé oči. Dlouze si ji prohlížel. Až nakonec došel k výsledku, který se mu zamlouval, protože se usmál a konečně promluvil.

"To je ten nezbedný upír, co pije krev v našich vesnicích?" jeho hlas byl melodický a zvláštním způsobem uklidňoval. Theorg přikývl. Upír se opět usmál. Nebyl to veselý úsměv. Opět si Viniu dlouze prohlížel.

"Kdo jsi, že jsi se opovážila zabíjet lidi, jež žijí na mém území?" Vinia se na něj nechápavě zadívala.

"Já nikoho nezabila. Nemusím vraždit, abych přežila," řekla a snažila se, aby se jí netřásl hlas. Ta odpověď pro změnu vykolejila upíra.

"Jak to? Theorgu, žije nedaleko vsi?"

"Ano."

"Chodila tam?"

"Ano," odpověděl Theorg aniž by se jeho kamenná tvář změnila.

"Do vsi jsem chodila, krev lidí pila, ale nezabíjela jsem je!"Vykřikla Vinia.

"Jak tedy přežíváš? To málo co bys vypila, aby mohli dál žít, ti nemůže stačit."

"A taky nestačí, piji krev zvířat," řekla Vinia tiše.

"Theorgu, jdi a prohledej znovu okolí, prověřte to její pití zvířecí krve a pokud to je pravda, najdi mi toho, kdo je za ty vraždy zodpovědný." Theorg Viniu pustil, uklonil se a vyšel do noci. Vinia tam zůstala stát sama před upírem, který vládl.