Akt III.

Já vím trvalo to velmi dlouho, ale je to tu. Dost se toho bojím. Ale tak snad se vám to alespoň trochu bude líbit.

---

Je ráno a nic mě nebolí. Jak to? Vždyť byl úplněk.. Přijala jsi sama sebe, to co jsi. Tak proč dál trpět. Dokážeš víc, než si myslíš. Jsi silná… Ozval se hlas v její hlavě. Usmála se, ale úsměv jí zmrzl na rtech.

Kroky.

Ale čí? Někdo je za ní, slyší jeho dech. Na kůži jí naskočila husí kůže. Co mám dělat? Hlavně nezmatkovat. Pozorně se zaposlouchala, bylo slyšet, jak lehce našlapuje na trávu. Je asi dva metry zamnou, tipla si Liara. Co mám dělat? Čekat. Dobrá počkám, ale co pak? Pak se uvidí. Někdo se lehce dotkla jejího ramene. Otočila se. Za ní stála starší žena, na tváři jí pohrával úsměv.

"Ráda potkávám někoho, jako jsem já. Říkají mi Theo. V tomto lese žijí již dlouhá desetiletí. Jak říkají tobě a co tu děláš?" promluvila žena a přívětivě se na ni usmála.

"Já.. Jmenuji se Liara, tedy alespoň myslím. Utekla jsem nevím odkud, vlastně nevím ani co tu hledám," promluvila opatrně Liara. Žena si jí pozorně prohlédla.

"Liaro, jestli chceš, můžeš jít se mnou."

"To bych ráda," špitla nesměle Liara.

Z neznámého důvodu ženě důvěřovala. Matka se pozná. To bylo vše, co jí vlčí hlas řekl. Liara to nechápala, ale neměla čas si říci o vysvětlení. Thea jí pokynula, aby šla za ní. Obě za chvilku kráčely lesem cestami, které se jí připadaly nekonečně dlouhé. Zdálo se jí, že jdou až do samého srdce lesa. Stromy totiž byly stále větší a paprsky slunce nedokázaly projít hustou sítí zelených listů. Mezi stromy bylo vidět vchod do malé jeskyně a z ní se ozývalo kňučení. Liara to vše fascinovaně pozorovala, že si nevšimla chajdy stojící nedaleko od jeskyně.

"To je můj domov a teď i tvůj," řekla Thea a ukázala na chajdu. I Liara konečně vzala na vědomí její existenci. Po dlouhé době bude mít střechu nad hlavou, ráno nebude mokrá od rosy. Možná i měkká postel a vlci v sousedství. To si nechám líbit. Liara se pousmála nad tím, jakou má vlk v její mysli vyřídilku. Pomalu a váhavě vstoupila do stavení. A skutečně tam byly dvě postele. Skutečnost že nebude muset spát na tvrdé zemi, jí o dost zlepšila náladu. Thea jakoby to vycítila, se také usmívala.

"Dnes odpočívej, procházej se po okolí, hraj si s vlky, prostě cokoliv budeš chtít, ale večer si spolu sedneme k ohni a popovídáme si," řekla Thea a Liara přikývla.

Celý den strávila s vlky. Když se přiblížil večer znejistěla. Co bude teď? Oheň vzplál a nadešel čas, kterého se tolik obávala.

"Liaro," začala Thea, " Ty vážně nevíš, kdo jsi?"

"Ne, prostě jsem se jednou probudila v rozpadlém domě, byl úplněk. Stala ze mě stvůra a pro okolí nastaly krušné časy. Nedokázala jsem se ovládat. Nenáviděla jsem se. Byla jen ta nenávist a zvláštní prázdno. Jakoby mi něco chybělo, ale nevím co. Ta nenávist je z části pryč, ale prázdno zůstává," Liara posmutněla.

"To je vše co víš?"

"Vše co vím jistě. Občas si na něco vzpomenu, ale jsou to jen záblesky."

"Dobrá tedy. Jak jsem již řekla jmenuji se Thea. Tak jako ty jsem vlkodlak. Nestojím na ničí straně, jelikož mi obě přijdou špatné. Ve válce vidím zkázu nás všech." Thea se rozvášnila. Liara se na ní nechápavě zadívala.

"Ty o válce nic nevíš, že?" Liara přikývla.

"Abych začala od začátku. Zde žijí vlkodlaci, upíři i lidé. Mezi lidmi a upíry se rozpoutala válka, jelikož upíři vraždili lidi po desítkách. Vlkodlaci se drželi stranou. Některé klany však začaly spolupracovat s lidmi, kteří jim za to dávali mladíky nebo ženy a tím dopomáhali k rozšiřování jejich řad. Jiné klany to neschvalovaly a začaly pomáhat upírům, jakožto svým bratrům. Vždyť my i upíři jsme dětmi noci. A tak se stalo, že stanuli vlkodlaci proti vlkodlakům. To se nemělo nikdy stát. Obě strany musely z bojů odstoupit, ale boje mezi nimi přetrvaly. Dokud jedna strana nezíská většinu a nedonutí ostatní se podrobit, není možné, aby se šlo zpět do přímého boje. A tak teď mezi vlkodlaky zuří válka, která dosud neměla obdoby. Klany se rvou o každého vlkodlaka, zvlášť o ty mladé," dokončila své vyprávění Thea a podívala se na Liaru.

"Opravdu nevíš, kdo tě stvořil?"

"Nevím." Odpověděla Liara.

"Dokud budeš zde, nepřidáš se k žádnému z klanů, zůstaneš neutrální, tak jako já. Budeš se stranit vlkodlakům krom mě. Budeš zde mít domov. Pokud to bude jen trochu možné, budu ti pomáhat. Teď už ale jdi spát, je pozdě."

Liara přikývla a šla spát. Po dlouhé době se cítila šťastná.

Thea ještě zůstala sedět u ohně. Z nenadání jí do mysli vstoupila nejistota a za ní se plížil strach. Uvažovala nad tím zda-li to co dnes udělala, bylo správné. Bála se toho, co by se mohlo stát. Liara… Thea měla zvláštní pocit, že to jméno už někde slyšela. Nemohla si vzpomenout kde. Měla jakousi předtuchu, že jí to nic dobrého nepřinese. I přesto se rozhodla, že Liaru nevyžene, že si ji u sebe nechá a pokusí se oživit ve své mysli vzpomínky na to, kde to jméno slyšela. Věřila, že si brzy vzpomene a pak snad konečně pochopí vše, co se kolem děje.

Válka.

Vzala jí muže i syna. Cítila se rozervaná na kusy, když viděla, jak proti sobě stojí a bojují. Ještě to nepřestalo bolet.. Thea se odvrátila od ohně, pomalu se zvedla a šla spát. Jen čas ukáže, co bude dál.