A smrt opět přišla k nám..
Původně měl tento článek být v úplně jiném duchu. Taky ho tu mám už pár dní rozepsaný.. Staly se věci, které se stát nemohly… A já nevím jestli jsem jim mohla zabránit nebo ne… Potřebuju se vypsat, potřebuju se někomu svěřit a nějak v mém okolí nenacházím nikoho, kdo by byl ochotný mi naslouchat.. A stejně se u toho hned rozbrečím..
Kde jen začít? O své mononukleóze jsem zde již psala. A ani jsem se s tímto faktem nesmířila a už mě posedla další neplecha. Měla jsem cosi nateklého pod jazykem, nemohla jíst a pít jen vodu. Letím k doktorce, která neví, co to je. Ale prý si mám zajít na orl, nezlepší-li se to. To bylo úterý. Přežívala jsem v práci a i jíst jogurt mi činilo problémy. Ve čtvrtek se tedy odhodlám k doktoru. Po hodině čekání to vzdávám a utíkám. Takže v pátek nanovo. A verdikt? Zánět podčelistní žlázy, antibiotika a kontrola za týden. Super. Z práce se vymluvím a jenom tak lenoším. I jíst trochu můžu.. Může být lépe?
Pak ale přichází to prokleté pondělí. Připadá mi, jako bych za to mohla… mohla jsem udělat víc.. utekla už pátá hodina večerní a bráška s mami šílí, našli naše malé kotě, Zikmunda, jak leží a celý se třese. Rychle sháníme veterináře, coby měl otevřeno i večer. Nejbližší je v Plzni, ale to už Zikmund má kolem tlamičky pěnu. Šílím. Doktor po telefonu říká, cosi o epilepsii, já mám na mysli spíše otravu. Rychle vyrážím do Plzně… Nejdelší půl hodina v mém životě.. už zase brečím..
Vzali nás hned, utlumili mu bolesti… a začal boj o jeho život… A on… můj miláček to nezvládl… I brášku to dojalo, i on byl zlomen. Pro jednou se statečně držím a rozbrečím se, až když zaplatíme léky a vylezeme z budovy..
Pořád jsem se s tím nesrovnala a asi to ještě potrvá… A to s námi byl Zikmund jen od května… Ale on byl prostě dokonalý, zrzavý a strašlivě chlupatý. Miloval drbání na zádech a vždy se přetáčel, abychom ho drbali i na bříšku a neopomínali jej.. Miloval válení se v botelu, což bylo na jeho kožíšku velmi znát….
Během svého života jsem přišla o pár koček, ale tohle bylo poprvé co mi defakto zemřel před očima.. A pořád se z toho viním.. kdybych nedřepěla doma a hrála si s ním jako vždy… našla bych ho dřív.. a mohl by žít…
Pro slzy už nevidím, co píšu.. Omlouvám se, ale potřebovala jsem to pustit ven. Aby to někdo slyšel, abych na to nebyla sama…
Komentáře
Okomentovat