Uklízení

Dala jsem se do uklízení a uklízím vlastě pořád. Nevím, proč to dělám. Nechápu se. Přerovnávám věci, některé vyhazuji jiné přenáším sem a tam. Bez jakéhokoliv smyslu. Připadám si tu tak trochu cize.

---

Snažím se uklidit si život? Vkročit do dalšího roku s čistým štítem? Uklízením to, ale nepůjde. Nedokážu si utřídit myšlenky, promyslet rozhodnutí, která jsou velmi důležitá. Nevím, co chci tak, jak se mám sakra rozhodovat o své budoucnosti?! Jak mám, když jsem schopná se hodinu rozhodovat, zda si dám černý nebo zelený čaj. A pak když se rozhodnu, tak si potom nadávám, že sem si nevzala ten druhý.

Neumím se rozhodovat a musím se do konce ledna rozhodnou jaké si zvolím přeměty. Mám brát ohled na to z čeho budu maturovat a kam půjdu dál. Ale to já nevím, ani v nejmenším netuším.

No nic budu teď chvilku naříkat potichu daleko od klávesnice.

***

Už mě to nebaví. Hrát si na něco, co nejsem. Ale co tedy jsem? Usmívat se na lidi kolem. Kdyby jen věděli, kolik mě ten úsměv stojí. A tak když přijdu domů odhodím ze sebe ten falešný úsměv a hle! Hned je zle. Babi. Furt mě kritizuje, pořád jí to vadí. Mohla už si zvyknout, já si taky zvykla. Ale to ne. To ona neudělá. Jen dál a dál ryje a mě to rozčiluje. A je to stále horší a horší. Alespoň tak mi to přijde. Jsem plná zlosti a potřebuji se někde toho někde zbavit, nebo to nedopadne dobře. Bouchnu a to teprve bude.

Tak dlouho jsem se snažila zapadnout, přetvařovala se, dělala, co se ode mne čekalo. Ale nestalo se tak. Stále mezi ně celkově nepatřím. Mám v sobě nějaké bloky (?) přes které nemohu jít. A tak stále zůstávám v dáli za ostatními. Nedoženu je. Nestanu se jednou z nich. Tak už to konečně POCHOP! Jsi někde jinde... Ale i tak musím dál měnit tváře, protože tu svoji pravou jsem někde ztratila...

Nesnáším, když se někdo ptá, co mi je, proč jsem smutná. Co mu mám říci? Nesměju se protože nemám důvod. Jednoduché že? Ale jak jim to říci. Stejně by asi nepochopili. Proč by madá holka jeho já neměla mít důvod se smát? Ach, ty předsudky..