Smutek...

Zas já.. a tentokrát nevím co psát. Jen se potřebuji vypsat. Dříve to hodně fungovalo. Tak snad i tentokrát.

Už je to párdní, ale já se stále nedokázala oklepat.

Co pár dní...

už to budou 3 týdny...

Nedokážu se oklepat z toho co se stalo.

Občas to tu možná vypadalo, že máme doma jen kočky, nebo že miluji jen je.. ale není to pravda. Členem naší rodiny je... Tedy vlastně byl i pes Ben... A ten nás nyní opustil. Po 18 letech... Byl už starý, nevrlý a ledacos už nezvládal... Ale stejně jeho odchod byl tak náhlý....

Když už jsem si připouštěla to, že nás jednou opustí, věřila jsem že to bude v klidu, ve spánku... Ale toto mé "přání" se nesplnilo...

Byl to jeden z nejhorších okamžiků mého života. Podvolit se rodičům a nechat zavolat veterináře. Bylo to už moc špatné... Ze dne na den.... Udělali jsme správně, už moc trpěl a nedalo se nic dělat...

Ale stejně...

Připadám si jako vrah...

Je zvláštní, jak se to v člověku pere... Vědomí, že udělal dobře a zároveň vědomí, že způsobil něčí smrt...
Vzalo nás to doma všechny. I ty kteří pořád jen nadávaly...

Ale byl to člen rodiny...

Náš milovaný....

Tíží mě to.. každý pohled na prázdnou boudu bolí... Slzy se derou z očí... Pořád jsou v nás ty za roky naučené postupy. Jako čas jít na procházku, nakrmit, dát vodu a tak... Pořád ho čekám... Jak zaštěká.... A ono je ticho...