Bouře myšlenek

Opět jsem je zklamala, ale hlavně jsem zklamala sama sebe.

Už zase...

---

Tady je ta rána kterou jsem tak dlouho očekávala.

A stejně to bolí.

Je mi na nic, když se ohlédnu, vydím tu snahu, vydím co všechno jsem pro to udělala, co jsem obětovala a v poslední fázi to samozřejmě musím zkazit. Zničit na malinkaté třípečky, které se zabodávají do mysli...

Proč to dělám?? Proč tímhle ničím sama sebe??

Ten sen, byl tak krásný..

Nechci snít...

Nechci!!

Příliš to bolí, když dopadám na zem. Nechci snít a když už ano, tak ať se nikdy neprobudím!!

Zase jsem jednou zatoužila po lidské společnosti, místo ní okolo byl jen prázdný dům.

Já se snad nikdy nepoučím....

Je mi zima, i když v krbu plápolá oheň, necítím to... Nevnímám to.. A proč taky? Oheň uhasne, zbude jen popel a zima...

Tohle počasí mi neprospívá, bolest v krku se zvyšuje, rýma postupuje do další fáze. Jako by pod sněhovými vločkami, z nichž je spousta lidí nadšená, zmizela i ta poslední špetička naděje, na to že se všechno zlepší.

Tma. Zvednu oči k nebi a co spatřím? Tmu. Nevim co se děje, proč se to děje, ale bere mi to poslední zbytečky sil.

Chci se schovat, zmizet, utéct.. Před světem, před sebou.. Kam? Kde najdu propast dost hlubokou na to, aby mě navždy ukryla?