Pomíjivost...

21.11

Omlouvám se, ale to co teď napíšu nebude mít hlavu ani patu. A víte co? Je mi to jedno. Včera jsem se dozvěděla o jedné smrti a nic to se mnou neudělalo. Až dnes. Dnes jakoby mi to došlo. Člověk, který opustil tento svět byl můj vzdálený příbuzný a já ho neměla šanci nějak blíže poznat, ale i tak.

A víte co mu vzalo život? Rakovina. Zase ta děvka co se plíží kolem mé rodiny a bere si je jednoho po druhém!! Ona a lékařská ignorace. No řekněte, je normální aby člověk za krátkou dobu strašně zhubl, nemohl pořádně jíst a stěžoval si, že je mu blbě a lékař/ka (?) mu jen vyměnila léky. A to ne jednou několikrát! Povězte chybova

Vím že bych neměla uvažovat coby kdyby, ale tady je šance, že by ještě žil, kdyby ho někam poslala na testy. Šel by dřív na operaci a léčil se. A mohl by žít...

Poslali ho příliš pozdě a on svůj boj prohrál. Ale bojoval, už to vypadalo, že se blíská na lepší časy, ale byl jen klam. Všechny naděje smetl ze stolu.

Už nikdy nám k babče nepřiveze uloveného kapra. Nikdy nenahodí prut a nebude čekat třeba i hodiny než něco zabere. Nebude přede mnou vychvalovat houby, i když ví že já je nejím. Už nikdy...

---

Vím, že bych měla být ráda, že už se netrápí a být věřící mohla bych doufat, že je v nebi. Ale to já nejsem a i kdybych věřila, jak bych mohla? Proč ho Bůh, když má být všemocný, nezachránil? Sotva se dočkal vnoučka po kterém tak toužil a už ho musí opustit. Nechápu to, ale ono to asi ani nejde pochopit. Lidský život je tak křehký a pomíjivý.