Tak si říkám...

Tak si říkám kolik smůly ještě vydržím. Léto nevyšlo, brigády katastrofa. Dovolená… nemám nárok… a teď tohle.. Inu můj každoroční metalový dýchánek Phantoms mi letos nevyšel. Zase horečky, bolest v krku. Asi moje klasika. Nemůžu být chvilku v pořádku. Bych toho asi chtěla moc co?

Každopádně letos pokazilo na co jsem šáhla, nebo tedy lépe řečeno po čem jsem zatoužila. Tak nějak mi dochází dech a síla jít dál.

---

A ve škole se to všechno taky zase nějak kazí. Předsevzetí už dávno utekla. Ani se nepokouším je nějak dohonit. Jednou na to doplatím… Co jednou? Spíše velmi brzy.

Doma to pořád hlučí. Řve to na sebe. I když tu člověk leží nemocnej. Asi bychom do pokoje vážně potřebovali nějaké hlukotěsné dveře. A zdi. A super špunty do uší. A možná nějakou drogu aby mi všechno bylo jedno.

Ani jsem zde nepsala, jak strejdu chytla záda. Jak jsme mu volali rychlou. Dokonce i tekla krev. Trošku. A pak ho za 3 hodiny vrátili. Mno a od té doby dělám cosi jako ošetřovatelku. Né doslova. Ale tak nějak se starám a dělám věci, co nemůže… a on nemůže skoro nic. Je to velmi unavující, vysilující…

Pořád bych jen spala. Zaspala to všechno. Ale nemá to cenu, probudím se a budu stále v té stejné díře v jaké jsem nyní. Není cesty ven. Nebo … rozhodně není ve spánku.

Slibovala jsem si, že letos neustrnu jako loni, že zde budu žít. Ale já strnula. Zamrzla na místě. A teď mohu jen tiše doufat, že se přeci jen toho dalšího probuzení dočkám. A že zde nebudu sama.

I když…

Haló?

Je tu vůbec někdo?