Vivienne

Není nic divného, že se při hodinách češtiny čte a my jednoho krásného dne četli úkázku z Evžena Oněgina a to konkrétně dopis, který napsala Taťána Evženovi. No a naše milá učitelka nám dala za úkol napsat dopis Evženovi. A tak jsem se i já o něco takového pokusila. Je to zvláštní, že toto píši, ale asi to tak má být. Cítím, že to musí ven. Přišlo to nečekaně, ale tak už to bývá. Že láska, ten cit prchlivý, krade se ve stínech. Myslet si, že bys mohl cítit to samé, zdá se mi to hloupé a neodpodstatněné. Ale trošičku naivně doufat, to se snad smí? Pochybuji, že dastanu odpoveď, na to by ses nikdy nesnížil. Žiješ vysoko v oblacích a dalů na zem, kde žiji i já, hledíš s odporem. Třeba si tyto řádky ani nepřečteš, rovnou je roztrháš a zahodíš. A možná by to i bylo lepší...

Fantasy světy Inu toto téma je dosti široké a hlavně si pod ním lze představit téměř cokoliv. Od Tolkienovi Středozemě až po Podmoří Terezy Matouškové :-) Na těchto světech mě fascinuje jejich propracovanost. Každičký detail je promyšlen a doveden do zdárného konce. No není to krása? Reálně vypadající mapy, vlastní historie, jazyky a to vše podáno tak, že by to mohl být skutečný svět. V tomto článku bych se chtěla zmínit hlavně o mapách, které pomáhají se ve světě vyznat. Ono nakreslit takovou mapu je (alespoň podle mě) umění. Ale mě to tak dřív nepřišlo, možná i proto jsem se i já jednoho dne rozhodla, že si vytvořím svůj vlastní svět, kde by moji hrdinové mohli utvářet dějiny svými hrdinskými činy. Jenže to není tak lehké (alespoň u mě ne), přeci jen značné množství pojmů a jmen (a ty je pěkný oříšek vymyslet, někdy se to rovná útoku na vysokou kamennou věž jen s plácačkou na mouchy). Zde v tomto článku popíšu své "zkušenosti" a pár rad, na které jsem tak přišla. Berte to s

21.11 Omlouvám se, ale to co teď napíšu nebude mít hlavu ani patu. A víte co? Je mi to jedno. Včera jsem se dozvěděla o jedné smrti a nic to se mnou neudělalo. Až dnes. Dnes jakoby mi to došlo. Člověk, který opustil tento svět byl můj vzdálený příbuzný a já ho neměla šanci nějak blíže poznat, ale i tak. A víte co mu vzalo život? Rakovina. Zase ta děvka co se plíží kolem mé rodiny a bere si je jednoho po druhém!! Ona a lékařská ignorace. No řekněte, je normální aby člověk za krátkou dobu strašně zhubl, nemohl pořádně jíst a stěžoval si, že je mu blbě a lékař/ka (?) mu jen vyměnila léky. A to ne jednou několikrát! Povězte chybova Vím že bych neměla uvažovat coby kdyby, ale tady je šance, že by ještě žil, kdyby ho někam poslala na testy. Šel by dřív na operaci a léčil se. A mohl by žít... Poslali ho příliš pozdě a on svůj boj prohrál. Ale bojoval, už to vypadalo, že se blíská na lepší časy, ale byl jen klam. Všechny naděje smetl ze stolu. Už nikdy nám k babče nepřiveze uloveného kapra. N

Další knihou, kterou zde uvedu je vám dobře známá kniha Terezy Matouškové Hladová přání. Kratičké info: Počet stran: 98 Počet kapitol: 9 Vydalo nakladatelství KRIGL Úvod: Podmoří je svět, který je magií přímo prosáklý. Čarodějové na Tark Itlen, kteří ji studují, ne vždycky činí nejmoudřejší rozhodnutí. Nepodařené pokusy se ztrácejí v podzemí kláštera, kde čekají, až budou znovu nalezeny. Když jim ze sklepení pomůžete, splní vám jakékoliv přání. Chtít za to budou jenom pár kapek vaší krve. Alespoň to tak tvrdí. Ve skutečnosti vás možná připraví o vše, na čem vám v životě záleželo. Co se stane, když se jim dostane do rukou holčička, která ještě věří v kouzelné skřítky a dobré víly z pohádek? Ale dost už těch formalit a hurá na otázky 1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu? Je od má oblíbené autorky a navíc jsem ji už četla u ní na blogu. 2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným). nebezpečná prání (já vím je to klišé, ale mě opravdu nic lepšího nenapadlo) 3. Definuj

A máme tu pokračování. Moc vás prosím o komentáře. Díky. Poznámka: na konci této kapitoly se objeví několik slůvek v němčině. Radil mi je bratr, který se němcky před pár lety učil, já tento jazyk neovládám. Pokud se tam vyskytují chyby klidně mě opravte budu jen ráda. :-) Následujícího dne se celá posádka Miru 1 vydala ven a pečlivě zkoumala okolí. Brali vzorky vody, rostlin i několika málo živočichů, které se jim podařilo chytit. Laboratoře se postupně zaplňovaly vzorky a vědci ani počítače je nestíhali zpracovávat. Svět se však zdál být mrtvý. Nikdo nechápal, co se stalo. Ale Země se jim líbila a všichni se těšili, až se zde natrvalo usadí. Pouze Rean měl pochyby. Nikomu se však nesvěřil, věděl, že by ho nikdo nebral vážně. Třetího dne se vyskytly první problémy. Rean se nečekaně propadl do zvláštních podzemních prostor. Jak posléze zjistil, byla to laboratoř. A tak byl Rean první člověk, který po čtyři sta letech kráčel podzemní laboratoří, ve které se zrodila zkáza lidstva. Když i

Aneb proč je tu zas tak mrtvo. Poslední článek ve čtvrtek o knize. A před tím pro změnu keci. Inu "listění" už mi zůstane ve slovníku a možná i někomu z vás. :-) Ale zpět k nadpisu. Začnu tím dneškem, když už byl tak děsnej, tak ať je to brzy za náma. Začnu ránem (on překvapivě každý den tak začíná xD), byl mráz a vlak opět přijel pozdě. Tento školní rok vlastně nepřijel úplně na čas ani jednou (!!!). No řekněte neštvalo by vás to? Škola děs, jako vždy a navíc sem zjistila, že jsem ztratila velice důležitou učebnici! Zastřelte mě!!! To se může stát jen teleti jako jsem já :-( Jediné pozitivum je, že jsem přežila rodičák (i když keci byli, ale tak to bude asi vždycky). Ani netušíte jak moc se těším na čtvrteční svátek, ale pátek musím zase do ústavu (ach ano, my do školy JDEME!). **** Ale dost už o té děsné budově. Jak jsem psala o svém boji s knihou, tak jsem nakonec vyhrála :-) a mohu tak nadále tvrdit, že mě žádná kniha neporazila (co si pamatuji). Šla jsem tedy do knihovny

Další kniha, kterou zde představím Je od Michaela Moorcocka - Kníže mečů. Krátké info: Počet stran: 199 Tři knihy: Kniha první - 12 kapitol Kniha druhá - 3 kapitoly Kniha třetí - 8 kapitol Obsah: ( POZOR: může obsahovat některé důležité informace z děje, pokud si nechcete kazit chvilky napětí přeskočte to!!) Mabdenové* vyhlazují Vadhaghi**, až nakonec zůstane žít pouze Corum Jhaelen Irsei, Kníže v Šarlatovém plášti. Chce pomstít své blízké a tak Mabdeny sleduje, ti jej však zajmou a připraví o ruku a o oko. Díky osudu (nebudu zde rozepisovat podrobnosti, to by bylo na dlouho) se dostane do Markrabství, kde žijí Mabdenové, ale nejsou jako ostatní, spíše se podobají Vadhaghům. Tam se Corum uzdraví a zamiluje se do markraběnky Rhaliny. Když Mabdenové její hrad napadnou, oba utíkají k čaroději Shoolovi. Ten dá Corumovi nové oko a ruky (kdysi patřily bohům) a výměnou za to žádá, aby zničil srdce Knížete mečů. A to Corum po těžké cestě učiní..... *Mabdeni - div

Jen tak na úvod znáte Lištění?? Asi ne.. Dnes jsem se při ekonomice dívala z okna (místo abych poslouchala učitelku) a tam bylo krásně vidět padající listí. Ono nejenže padalo, ale tančilo. Vítr je honil ve spirálách se a tam. Bylo to nádherné. A při to mě napadlo lištění. Jako padání lístí. Je sníh a když padá je to sněžení. Jak lze jedním slovem vyjádřit padající listí? No lištěním... Docela se mi to slovo zamlouvá :-) ** Příšla jsem na to, že poslední vykecávací článek tu byl 20. října. To je doba co? Nechápu jak jsem to mohla bez vykecání vydržet. Ne dělám si srandu. Nějak se nic podivného nedělo. V hlavě mám prázdno a je mi to i jedno. Což je divné, ale nač to řešit, ono to nějak dopadne.. Snad... ** Už zase mám čtecí krizi. Nemůžu dočíst knihu od Ludvíka Součka Cesta slepých ptáků/Runa rider/Sluneční jezero (to jsou vlastně 3 knihy v jedné, ale to není důležité). Poprvé jsem ji četla ještě na ZŠ a nedočetla (netuším proč, ale pravděbodobně jsem ji musela vrátit). Pamatuji, že se

Je to už delší doba, co jsem se na Libere účastnila Aurory až nyní mi došlo, že jsem tu pověst jsem ještě nedala :-) Tak vám co jste ji nečetli přeji příjemnou četbu a doufám, že se bude líbit. Byl teplý letní večer. Vítr si pohrával se zeleným listím a po vyšlapané cestičce se skrze vysokou trávu prodíraly dvě osoby. Jedna byla sešlá věkem a na ohnutých zádech táhla nůši. Druhá byla mladinká dívčina, nesla košík a poskakovala okolo své babičky. Smála se. Její nevinný dětský smích vítr roznášel do širokého okolí a přerušil i klokotání potůčku. Nakonec je cesta zavedla k vysoké lípě. Větve letitého stromu jim zastínily oblohu. Jedna z větví naprosto holá ukazovala k potoku. Dívka se rozeběhla tím směrem. "Justýno, ne!" křikla zoufalá babička a s nečekaným odhodláním se rozeběhla za Justýnou. Chytla ji právě v čas. Justýna stále před obrovským šedým kamenem. Nebyl hladký, naopak byl zvrásněný. A stékaly po něm černé kapky... "Babi, co to je??" "Tady ne." šp