Dopis

Není nic divného, že se při hodinách češtiny čte a my jednoho krásného dne četli úkázku z Evžena Oněgina a to konkrétně dopis, který napsala Taťána Evženovi. No a naše milá učitelka nám dala za úkol napsat dopis Evženovi. A tak jsem se i já o něco takového pokusila.

---

Je to zvláštní, že toto píši, ale asi to tak má být. Cítím, že to musí ven. Přišlo to nečekaně, ale tak už to bývá. Že láska, ten cit prchlivý, krade se ve stínech. Myslet si, že bys mohl cítit to samé, zdá se mi to hloupé a neodpodstatněné. Ale trošičku naivně doufat, to se snad smí? Pochybuji, že dastanu odpoveď, na to by ses nikdy nesnížil. Žiješ vysoko v oblacích a dalů na zem, kde žiji i já, hledíš s odporem. Třeba si tyto řádky ani nepřečteš, rovnou je roztrháš a zahodíš. A možná by to i bylo lepší...