Pověst - Vílí kámen

Je to už delší doba, co jsem se na Libere účastnila Aurory až nyní mi došlo, že jsem tu pověst jsem ještě nedala :-)

Tak vám co jste ji nečetli přeji příjemnou četbu a doufám, že se bude líbit.

Byl teplý letní večer. Vítr si pohrával se zeleným listím a po vyšlapané cestičce se skrze vysokou trávu prodíraly dvě osoby. Jedna byla sešlá věkem a na ohnutých zádech táhla nůši. Druhá byla mladinká dívčina, nesla košík a poskakovala okolo své babičky. Smála se. Její nevinný dětský smích vítr roznášel do širokého okolí a přerušil i klokotání potůčku. Nakonec je cesta zavedla k vysoké lípě. Větve letitého stromu jim zastínily oblohu. Jedna z větví naprosto holá ukazovala k potoku. Dívka se rozeběhla tím směrem.
"Justýno, ne!" křikla zoufalá babička a s nečekaným odhodláním se rozeběhla za Justýnou. Chytla ji právě v čas. Justýna stále před obrovským šedým kamenem. Nebyl hladký, naopak byl zvrásněný. A stékaly po něm černé kapky...
"Babi, co to je??"
"Tady ne." špitla tiše stará žena a odváděla Justýnu pryč. Když dorazily vesnice dala se stará žena do vyprávění.

---

"Vílí kámen. Tak se mu tady říká, ale jinde bys možná zaslechla jména jako Slzavý nebo Proklatý. Kdysi dávno v časech, kdy svět byl jiný a magie byla všudy přítomná, u potůčku často za nocí tančily víly okolo tohoto kamene. Byl za těch časů jiný, mocný a dobrotivý. Byl ochráncem víl. Hrdě se tyčil do výšky a byl vidět z velké dálky. " stařenka se odmlčela.

"Jenže po čase lesy přestaly být bezpečné. Potulovaly se po nich různé existence a mnoho poctivých lidí zaplatilo za průchod lesem svým životem. Nejhorší z nich byl Dobiáš. Kradl, zabíjel, mučil a bylo mu jedno koho. Byl velice chamtivý a tak když se doslechl o kráse víl, toužil se jich zmocnit. Nedařilo se mu to a tak zuřil. Lidé nebyli v bezpečí ani ve svých domovech. V jedné vesnici se však našla žena, jejíž srdce bylo černější než ta nejtemnější noc. Záviděla vílám jejich půvab a lehkost s jakou tančily. Nabídla Dobiášovi pomoc a on se jí za to bohatě odměnil. Netušil však, že jej podvedla.
Následujícího večera se skryl v houští a čekal. Víly vždy tančily za zvuku flétny na kterou jim hrál skřítek. Když ho Dobiáš spatřil otevřel měch s vínem a čekal. Skřítek vůni okamžitě ucítil a vydal se za ní. Netrvalo dlouho a skřítek byl zpitý do němoty. Dobiáš mu sebral jeho flétnu a sám se vydal ke kameni. Ten vycítil nebezpečí, ale nemohl nic dělat. Proradný muž začal hrát a kámen se v té melodii ztratil. S půlnocí ke kameni přitančily i víly. Omámen jejich krásou přestal Dobiáš téměř hrát, až zamručení kamene jej probudilo z transu. Přiložil flétnu k ústům a začal hrát. Noc pomalu končila, ale Dobiáš hrál dál a dál. Když vyšlo slunce a jeho paprsky se dotkly víl, vykřikly a padly k zemi. Umíraly. Zděšený Dobiáš vykřikl a padl na zem. Tohle nechtěl. Pak náhle pochopil. Z houštiny vyšla žena a šíleně se smála a ukazovala na něj. Dobiáš se na ni chtěl vrhnout, ale bylo pozdě. Kámen se probudil, padl na něj a rozmačkal jej. Ani ženu neminul trest za její nenávist, proměnila se v lípu a její natažená ruka se stala větví, která i dnes ukazuje ke kameni. Kámen, který si uvědomoval, co se stalo, se dal do pláče a pláče do dnes. Jeho slzy jsou černé, tak jako zčernalo jeho srdce. Nenávidí lidi a kdykoliv může, zabije toho kdo se k němu přiblíží nebo si naň sedne. "
Justýna se usmívala.
"Přeci tomu nevěříš, babi?" Strará žena se zamračila.
"V každé pověsti je zrnko pravdy dítě. Na to nezapomínej.."