Vivienne

  A čas se zase naplnil. A blíží se ten očekávaný konec starého a začátek nového. Letos očekávaného možná poněkud více než jindy. Ale pochybuji, že se stane zázrak a za pár hodin bude lépe. Nebude… Budeme se v tom plácat dál a dál. Letošní rok byl zvláštní. Situací ve světě, ale i v našem životě. I v mém životě. Bylo to divné a hektické. Snahy sžít se s novou prací. Snahy sžít se společně se studiem. Snahy žít… Ale ta se rozhodně spíše nedařila než dařila. Nic pořádně nešlo, nebylo. Práce je pořád chaos kde se bojím kýchnout. Škola je šílená, nemám splněný důležitý předmět. Konec se blíží. Je to opravdu těžké. A do toho všeho konec blogu. Pořád jsem se s tím koncem nesmířila. Pořád není zde živo, pořád není hotová úvodní úprava, pořád si se zdejším systémem moc nerozumím.   O ztrátě těch pár čtenářů, které jsem na původním blogu měla není třeba ani hovořit. Kdo ví kam se většina z nich poděla. Za ty roky byly již součástí mého života a teď...

Přemýšlím jak začít. Bylo tu velmi dlouhé ticho. Čas letěl jako šílený. Již předtím jsem měla problémy s aktivitou. Ale čas od času jsem to dokázala. Teď se ale chystám přerušit ticho tak dlouhé, že jsem ho snad nikdy nezažila. Cítím se semletá kolem života. Všechno se tak divoce míhá sem a tam a současná situace je prazvláštní. Sice jsem pořád doma, ale nic nestíhám. Pociťuji tíhu rozhodnutích která jsem učinila. Tíhu toho kým jsem, a má to značná omezení v tom praktickém dospělém životě. Už dávno mi není náct. Ale stejně si stále připadám jako ten malý snílek, který žil život ve hvězdách, protože skutečný svět mu pouze a jenom dával rány. A on se jich bál. Snílek jsem pořád. Jen už nemohu utíkat tak často jak bych si přála. Kolikrát na to není ani síla… Nucený přesun mého doupěte mi způsobil další rány. Netáhne mě to sem. Protože spousta těch, které jsem měla ráda, ač jsem je osobně neznala, zmizeli kdesi … Kdesi… Ani nevím kde, jak to místo nazvat, jak se k němu postavit… Jak je...

Drahý čtenáři, pokud jsem někdo zabloudil z vybuchlých vod bývalého moře jménem blog.cz. Je to divné! Cítím se nervózně jako když jsem psala poprvé na starý blog. Co si budeme povídat, měl své mouchy, ale na druhou stranu se ovládal vážně lehce. Zato zde si pořád připadám jako Alenka v říši divů. Nechala jsem to tu dlouho tak nějak „vyhnívat“. Ale teď snad jsem se konečně dokopala k tomu něco dělat. Pokouším se vytvořit „rubriky“ a vůbec celé to tu nějak uspořádat. Dost věcí vzhledem k mému netechnickému já vůbec nepůjde, část snad nějak dokážu obejít.. Bude to ještě zajímavé… Celá takhle cesta na kterou jsem se (sice z donucení) vydala. Doufám, že se tu setkám s některými, které jsem znala už dříve. Doufám, že všechna spojení nebyla přerušena… I když je to možná naivní…   Ale to jsem odbočila někam kam jsem vůbec nechtěla. Jen jsem se chtěl svěřit s tím jak je to tu divné.. A že tu probíhá cosi jako rekonstrukce… Nebo prostě jen ada...

Drahý světe internetu! Tak mě tady opět máš. Přiznávám se, že jsem se snažila zacílit všechno na tento den, i když se mi to zdaleka nepovedlo. Nic tu nefunguje, budou tu jen tyto řádky Přesně před 12ti lety si tehdy 13ti letá holka řekla, že přestane pasivně sledovat svět internetu a aktivně se přidá. A bude stejná jako ti kolem. Bude psát povídky, sdílet myšlenky, poznávat nové lidi a vůbec bude úspěšná. Vytvoří si malý kousek světa který bude jen její… A je to tu. Po 12ti letech ta malá holka vyhlíží blížící se čtvrtstoletí. Už dávno by neměla být tím dítětem co doufalo v zázrak. Není ovšem ani dospělá, ani dítě… Je pořád stejně divná, jako byla tehdy, vlastně možná podstatně víc…. Jak už je asi patrné, ta dívka jsem já. Před 12ti lety jsem si na narozeniny svého bratra založila slavnostně blog. Bylo to kouzelné. A teď po dlouhých letech se život této platformy završil. Ubíhají poslední zrnka písku v hodinách jeho života. A spolu s ním zemře i ten malý kousek in...

Abych zde nepsala pouze a jenom smutné a negativní věci musím se zde svěřit z jednou šťastnou událostí, které se udála ještě v minulém roce. Bylo nebylo... Poté co nás opustil věrný přítel Ben zbylo tu po něm prázdné místo, díra která mi přišla den ode dne větší. Prvotní rozhodnutí bylo, že již žádný pes. Že žádný nový tvoreček nemůže tu díru zaplnit, že by to vůči němu nebylo fér. A vzhledem k nejisté budoucnosti by stejně pořízení psa, a jeho další zaopatření u nás, bylo komplikované… Jenže jak to prázdno rostlo tak přicházely myšlenky na to, pořídit si parťáka nového. Prázdná ohrada a bouda vzbuzovali příval slz pokaždé co jsem na ně pohlédla… Tak tedy začalo pozvolné hledání. Má vysněná plemena nepřicházela v úvahu. Moc velká, moc drahá, nesehnatelná, pouze papírová a tak dále… Ukazovalo se, že štěně dle svého výběru nezískám. A tak jsem se tedy vrhla na prohlížení útulků s tím, že mi třeba někdo padne do oka. Ale tady to narazilo na odpor rodičů: moc starý, ošklivý, nevychovaný,…....

Možná že není vhodná doba přijít s tím právě teď. Ale zraje to ve mne už dlouho.. Některé věci/ události člověk v sobě dokáže zadupat. U některých se to nepodaří, člověk se dlouho drží, ale pak se ona pomyslná přehrada protrhne… To co by nejraději umlčel vyleze z jámy, kterou člověk vykopal a drápe se to všechno ven… Někdo to vysloví na hlas, vypláče se a pak se vydá dál vstříc dalšímu životu. Někteří, stejně jako já, kterým chybí ona jiná drahá lidská bytost, které by se mohly svěřit, vypíšou své trápení na papír a vyhodí ho do světa… Taky se jim uleví… Je na čase aby se ulevilo i mě… Tuším, že jednou jsem se zmínila o tom, že nás doma v uplynulém roce 3x navštívila smrt a že ji pořád cítím v zádech. Už je to pár měsíců, ale stále jsem se toho pocitu nezbavila. Obzvlášť nyní to cítím… Venku vládne jaro, slunce svítí a život všude kolem procitá a hlásí se o své místo na světě. Kde jsou ty doby, kdy jaro přišlo i do mé duše a já se radovala? Kde jsou ty časy, kdy jsem se cítila omlazená...

Další měsíc zmizel. Tentokrát to bude opravdu bída s nouzí. Jednak kvůli pracovnímu vytížení, druhotně kvůli řádícímu viru a omezením s ním spojeným. Spousta cílů se v současném stavu stává nerealizovatelnými. Stále ovšem zbývá dost těch se kterými pohnout lze. Teoreticky. Cíl 33 - číst čtu stále, vlastně jsem docela chytila vlnu. Jen se moc nejedná o ty správné knihy, které by mne posunuly v dalších cílech. 83+87 poslouchání hudby, promazávání playlistů, to docela jde. Obzvlášť se to pohnulo během mého týdne homeoffice. Škoda že toho nebylo víc. 92. pár nových receptů vyzkoušeno. Hlavně takové rychlovky ze zbytků. 96. vidět LOTR prodlouženou verzi - SPLNĚNO! Jupí! Zase z toho mám LOTR mánii. :D A to je pro březen všechno. Bylo to vskutku velmi krátké. Předpokládám, že duben se ponese v podobném duchu.