Vivienne

Opožděně, ale přece. Další díl povídky. Věnuji ho Kerm, která tuto povídku snad jako jediná čte. Zadíval se na ostatní. Fabio uhýbal očima, nenáviděl válku, boje a hádky o moc. Jaron věděl, že Bílí mu nepomohou. Neměl jim to za zlé. Většina jich zemřela při pokusu o osídlení planetky SP-13 držící se v blízkosti Sekei. Ještě se z té rány nevzpamatovali. Pak se jeho pohled střetl se Dagovým. Jaron v něm viděl očekávání, naději a netrpělivost. V duchu se usmál. Dag byl mladíček, ale plný nadšení a nenávisti ke Žlutým a Zeleným. Nakonec si prohlédl Trilla s Rominem. Jako vždy vypadali sebejistě a to ho rozčilovalo. Cítil k nim odpor a kdesi v hlouby jeho duše se ozývala živočišná touha po jejich krvi. Uklidnil se. Byl vůdcem Červených už dost dlouho na to, aby dokázal ovládat své emoce. "Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že potřebujeme odpočinek. Pro dnešek navrhuji jednání ukončit a pokračovat můžeme zítra."řekl a zvedl se. "Ale zbývá už jen to."namítl Trill př...

Tak mě napadlo, že bych se mohla připojit k projektu, jež vytvořila Temnářka. Jak již název článku napovídá je jím Literární deníček (více informací zde ). Je nepravděpodobně, že budu přispívat pravidelně, ale třeba se stane zázrak :-) 20.8 Pracuji na: Prokletí věží (jedná se o pracovní název) Rozsah: 3491 znaků (včetně mezer) 21.8 Pracuji na: Prokletí věží (jedná se o pracovní název) Rozsah: 1017 znaků (včetně mezer) Poznámka: mé asi 3 roky zápisy na papíry tímto končí, co bude dál netuším 22.8. Pracuji na: povídka do projektu Imaginarius - Vyhnání z ráje Rozsah: 2361 znaků (včetně mezer) 23.8. Pracuji na: pár veršů +Prokletí věží (jedná se o pracovní název) Rozsah : cca 500 znaků (včetně mezer) 24.8 Pracuji na: povídka do soutěže Numero un + pokus o básničku Rozsah: A4 popsaná mým škrabopisem + 378 znaků (včetně mezer) 25.8 Pracuji na: povídka do soutěže Numero un + pokus o básničku Rozsah: 3/4 A4 popsaná mým škrabopisem, vím, že je to na pytel, ale nemám náladu se s našima hádat ...

Pokus o minirecenzi. V květnu letošního roku vyšlo už třetí CD - Skládačka. Jak už to u kapely bývá, hudba je veselá a texty lehce zapamatovatelné. Objevuje se i velké množství hudebních nástrojů, které se umně proplétají v jednu melodii. Hraní se slovy a humor střídají pomalejší tóny a vážnější ráz (např. Poločas). Jindy zas pomalou sloku střídá rychlý a energický refrén. A podobně je to i s melodií, z počátku pomalá, jako potůček, který líně protéká krajem a kochá se výhledem, střídá silná, divoká dravá řeka, které ukazuje svoji sílu. Z hudby je cítit radost a optimismus, který se mi na kapele velmi líbí. Hlas zpěvačky je příjemný a do této hudby mi pasuje. Velké plus jsou pro mě české texty. Myslím si, že kapela má potenciál a uvidíme s čím příjde příště :-)

Další povídka do projektu Imaginarius , tentokrát je to 41. iluze. Slunce pomalu vykouklo z mraků a jeho paprsky se dotkly vysokého bílého stromu, který byl zároveň stavbou. Bílý dub, jeho koruna, se tyčila do výšky, až se téměř dotýkala nebes. Věž se nacházela na ostrově uprostřed jezera obklopeného horami. Krom bílých mraků brázdili tyrkysové nebe i bílí draci, obyvatelé věže. A nebyli jediní, kdo ji obýval. Byl to ráj všech magických tvorů od draků, přes kentaury až po dryády. Lidé tam nebyli, nevěděli, že takové místo existuje a tak jej ani nehledali. A to bylo dobře, protože v ráji byl klid a mír a lidé sebou nosili chaos. Vše mělo svůj řád a pravidla, kterých se tvorové drželi a která jim byla svatá. I zde se občas stávalo, že někdo pravidla porušil a zaplatil za to krutou daň. * Tyriel běžela do schodů, všude se rozléhal klapot jejích kopyt. Byl to její úděl, že se zde ve věži nedokázala pohybovat tiše. V lese, nebo na polní cestě, to bylo něco jiného. To byl její svět a tam tak...

Pokračování povídky Letěla. Vítr jí svištěl kolem uší a zem se měnila. Diara se smála, šílené skřeky se rozléhaly krajem. Byla volná a tak blízko své pomsty. Zastavila se. Nehodlala vše zkazit svojí ukvapeností. Čekala dlouho a tak ji chvilka navíc nezabije. Věděla, že rozkol, který mezi nimi nastal, může být krátkodobý, nebo naopak trvalý. Musela zjistit, co se děje a podle toho se zařídit. Nemohla chybovat, protože kdyby se opět spojili nedokázala by ja zničit. Pomalu se vydala k prvnímu z nich. ** "Jak-jak??" zakoktal jeden z pánů Pekla. Diara se pouze smála a nepřestala, když mu podřízla hrdlo. Nečekala, že podlehne tak rychle, ale nyní už věděla vše a nic jí nebránilo v pomstě. Pomalu se vydala k dalšímu. Uběhlo několik měsíců a její spanila jízda pomsty se pomalu blížila ke konci. Zbyl jen jeden. Peklo zachvátil chaos, ale jí to bylo jedno a Nejvyšší nereagoval. Nebránilo jí tedy nic v tom, aby si svoji pomstu vychutnala. Pomalu vešla do jeskyně plné krápníků. Ve vzduch...

Dnes jen kratičce. Občas se stává, že se v komentáři objeví otázka a já nevím, kam odpovědět. Pod ten článek, nebo k autorovi na blog, protože nevím, zda-li se tu ještě objeví. Ale zase na jeho stránkách odpovídat na otázku pod článek, který se toho netýká.. No nevim.. Co si o tom myslíte vy?

Povídka na snad trošku nezvyklé téma, tedy alespoň u mě. Tak snad se vám bude líbit. Běžel. Po tvářích mu stékaly kapky potu. Krajina se měnila. Měnil se i její hlas, ale toho si nevšímal. Následoval pouze jeden jediný hlas, který ho volal. Podlehl jeho kouzlu a nedokázal již myslet na nic jiného. Běžel. Ani netušil jak dlouho už. Bylo mu to jedno, toužil po jediném - najít ten hlas, jeho zdroj. Kraj temněl a život ho opouštěl, ale on si toho nevšímal. Měl svůj hlas a nic jiného ho nezajímalo. Doběhl k hluboké jámě, jejíž dno pokrývaly ostré kameny. Neviděl je a hlas sílil. Pak ji spatřil, překrásnou, oděnou ve světle. Volala ho, vábila. "Už jdu," špitl a skočil. Tělo padalo a pak se nabodlo na špičaté kameny. Záře pohasla a siréna pekel došla k mrtvole. Řetěz zachřestil. S úsměvem obešla kámen po kterém stékala jeho krev. "A prej že umřu hlady," žena se rozesmála a její smích se rozletěl pustinou. Pak se vrátila ke svému úlovku. S požitkem lízala krev a nevadilo jí...