Vyhnání z ráje

Další povídka do projektu Imaginarius, tentokrát je to 41. iluze.

Slunce pomalu vykouklo z mraků a jeho paprsky se dotkly vysokého bílého stromu, který byl zároveň stavbou. Bílý dub, jeho koruna, se tyčila do výšky, až se téměř dotýkala nebes. Věž se nacházela na ostrově uprostřed jezera obklopeného horami. Krom bílých mraků brázdili tyrkysové nebe i bílí draci, obyvatelé věže. A nebyli jediní, kdo ji obýval. Byl to ráj všech magických tvorů od draků, přes kentaury až po dryády. Lidé tam nebyli, nevěděli, že takové místo existuje a tak jej ani nehledali. A to bylo dobře, protože v ráji byl klid a mír a lidé sebou nosili chaos. Vše mělo svůj řád a pravidla, kterých se tvorové drželi a která jim byla svatá. I zde se občas stávalo, že někdo pravidla porušil a zaplatil za to krutou daň.

---

*

Tyriel běžela do schodů, všude se rozléhal klapot jejích kopyt. Byl to její úděl, že se zde ve věži nedokázala pohybovat tiše. V lese, nebo na polní cestě, to bylo něco jiného. To byl její svět a tam také byla nejsilnější. Ale zde mnoho lesů nebylo, chyběly jí a tak se občas vydala pryč z ráje. Věděla, že tím porušuje pravidla, ale nedokázala odolat vábení lesa. Předešlého dne se z jednoho takového výletu vrátila a nebyla sama. Našla zraněného muže a vzala ho sebou. Nevěděla pořádně proč, ale udělala to. A nyní ho skrývala ve svém příbytku ve věži a ošetřovala jej. Věděla, co by se stalo, kdyby to zjistili ostatní. Ale přesto jej opatrovala a jeho zranění se díky její péči hojila.

Vyběhla schody, aniž by se zadýchala. Nedočkavě rozrazila dveře, ale to co tam viděla, ji vyděsilo. Na posteli sice ležel její pacient, ale nebyl sám. Stál tam drak Malak, pán tohoto místa, a tvářil se naštvaně. Tyriel vyděšeně ucouvla.
"Tak ty si sem vodíš lidi?!" křikl Malak, "toleroval jsem tvoje výlety do lesů, jsi kentaur, ale tohle."ukázal na spícího muže.
"Ale vždyť byl raněný, co jsem měla dělat?"
"Je to člověk a lidé nám přinášejí jen bolest, smrt a zkázu. Ode dneška tu pro tebe není místo." Řekl Malak, Tyriel se zapotácela a dala se do pláče. Ale nešlo už nic dělat, ortel byl vynesen. Zdrcená si sebrala své věci a spolu se zraněným mužem naposledy sestupovala z věže a procházela parkem. Nakonec vystoupala na kopec a vstoupila do jeskyně. Neubránila se smutku, když se naposledy ohlédla a viděla bílou věž a draky na nebi. Brečela, ale musela dále, neboť pro ni již nebylo cesty zpět. Byla vyhnána z ráje …

A tu je obrázek.