Vivienne

Třetí série z Čimelic. Kůra a kamení a mech... :) A to nahoře to jsou asi jeřebiny. Trocha červených plodů a hned je to celé veselejší :) Uprostřed každého skleníku byla svázaná kytice, obraz a další různé dekorace. Bohůmžel se kvůli velkému davu nedalo pořádně fotit, takže zde je to tak trochu šikmo. V pozadí vidíte výstavku s autem, kterou jsem vám již na fotce ukazovala. Velká vázaná kytice s dřevem v pozadí a troškou sena. Kdo ví jestli je tam úmyslně, nebo náhodou :D Omlouvám se za lidi, musejí člověku lézt do záběru. Ale mám ráda dekorace s kůrami. Jsou takové přírodní :) Můj životní sen. Mít na zahrádce jezírko. No řekněte nevypadá to krásně? (Když si odmyslíme ty lidi) A na fotce je tuším žabička a vpozadí další tvorové žijící u jezírek. Tentokrát květy spíše v pozadí, v hlavní roli soška kachny a zajímavé stavení. Nevím proč, ale ten obraz mi tam moc nesedí. Je takový na mě až moc chladný. Mám slabost pro fialovou a slunečnice. Ta kytice se mi moc líbí. Nezlobila bych se, kdyb

Kratičký výplod dlouhé pauzy mezi přednáškami. Na nějakou dobu možná poslední psaní tohoto typu. Seminárími pracemi bych vás asi moc nepotěšila. Takže dnes je to Iluze pro Kryštofa Říkalo se jí bába a lidé se jí vyhýbali. Cosi na ní je děsilo. Ona sama o strachu věděla, nijak ho nepřiživovala, ani se mu nesnažila zabránit. Nebojovala s větrnými mlýny. Čas se na ní poznamenal, krom zkušeností tak i prošedivělými vlasy. Zdálo by se, že se jedná o hodnou babičku, ale ona rodinu neměla, nebo o ní alespoň nikdo nevěděl. Říkalo se jí prostě Stařena a tím to pro ostatní haslo. Ač dospělí ji nevídali rádi a malé děti před ní utíkaly, ty starší k ní chovali podivnou nákladnost, která se dočkala opětování. Žila mimo vesnici a příroda kolem měla zvláštní ráz. Zdála se být nespoutanou, ale cosi napovídalo, že je vše podle přání Stařeny. Jako jedna z mála uměla část a když byla v dobré náladě učila číst i děti. Jednomu chlapci se to zalíbilo tak, že k ní často chodíval a půjčoval si knihy. V krátk

Iluze 18 Moře. Odedávna přitahovalo pohledy lidí. Moře. Přinášející život, ale i zkázu. Smrtící, nebezpečné, nezkrotné,… Moře. Je snad něco kouzelnějšího, tajemnějšího? I přes svou hrozivost nikdy neztratilo své obdivovatele a ti se mu zas a znova vydávali své životy do rukou této masy, jejich osud měl ve svých dlaních. Občas krutě ukázal svou sílu a přesně v těch okamžicích se často objevilo to největší hrdinství, jakého je lidské pokolení schopno. A to bývalo odměněno. Zřídka kdy, ale o to více se to usadilo v srdcích, duších a vzpomínkách lidí. Přístav bylo nevzhledné místo. Domky stály v těsné blízkosti jeden druhého a tvářily se prapodivně, neboť je postavili ze všech možných zbytků a toho co vyplavilo moře. Prvotřídní materiál šel na stavbu lodí, přece jen to byly ony, kdo zprostředkovával živobytí většiny lidí. Některé rodiny obývaly týž dům celé generace. Jiné putovaly sem a tam, další po pár letech utekly. Nebylo to lehké žití. Ale mnozí v něm našli smysl svého života. Časy se

Pokračujeme fotkami, dnes se zaměříme na sošky, keré byly k vidění i minule. :) Že by to byla kočka? Nebo stvoření kočce pouze podobné? Co v tom vidíte vy? Hrdá kočička :) Trošku mi připomíná kocoura, co k chodí za naší kočkou :) A pro změnu pejsek... Trošku víc na šikmo. :D Ale vypadá jako schopný hlídač, který střeží okolí flóru :) Další pejsek... toho jsem minule snad ani nepovšimla, ale možná tam byl. Kdo ví? Ten jeho výraz mi stále vrtá hlavou, je smutný, nebo zamyšlený.. Nebo obojí? Něco nového na konec. Líbí? Až teď mi došlo, že nevím co to mají v puse.

Těžko říci jakou shodou okolností jsem se dostala na FB na stránku Riwy Nerony, asi to začalo Strigou, která mě tetovala, ale jak jsem přišla k ní, těžko říct. Každopádně děkuji náhodám, že jsem objevila tyto úžasné a talentované ženy a mnohé další. Fotky z loňské akce La Femme mě tak zaujaly, že jsem se pevně rozhodla příští rok jet. A tak se skutečně stalo. Po dlouhém a náročném hledání nějakého doprovodu se i na mne pro jednou usmálo štěstí a kamarádka L. se rozhodla jet se mnou. Což bylo jedině dobře. Ale už k oné úžasné sobotě. Nebyla bych to já, kdyby se to celé nezkomplikovalo. Inu onen týden měla o víkendu v trafice sloužit jedna těhotná slečna, bohužel porodila už v úterý a tak na mne zbyla sobotní směna, naštěstí o hodinu kratší, takže se to přeci tak nějak stihlo. Ale popravdě líčení se v trafice, poněkud stresující zážitek, ale tak aspoň se zákazníci nenudili. Podruhé nás po tvářích pohladilo štěstí, když můj kamarád, u kterého jsme měli přespat, nás i doprovodil na místo a

Povzdech provázený faktem, že přišel ten neslavný den, kdy nás nahnali do školy, abychom si zapsali do indexů předměty a tak. Loni to bylo pro mou maličkost dosti traumatické, neboť s vysokými horečkami jsem měla problém se soustředit a tak jsem tam i škrtala. Naštěstí jsem si nemusela kupovat nový, což se pár lidem stalo. Tentokrát jsem byla defakto zdravá, ale pro jistotu jsem měla onu gumovatelnou propisku, kdyby náhodou. Začali jsme na čas, pak se probírali takové ty základní věci. Pak došlo na zapisování a tentokrát se mi to povedlo bez chyb. Největší úspěch. Trvalo to déle, než jsme čekaly a nebylo to vše. Byli jsme nahnáni do kanceláře studijní referentky a tam to teprve začalo být úmorné. Čekání trvající víc jak hodinu je vážně k naštvání. Ale nakonec se to zvládlo. S V. jsme vyrazily směr naše stará SŠ. Ona již po druhé a já poprvé. Překvapilo mě, jak milé to bylo. Navštívila jsem učitelku účetnictví a hezky jsme si popovídali. Následně jsme vyhledaly ekonomikářku a tam jsme

Pokračování iluze 38, tentokrát inspirována iluzí 32 Jak už to tak bývá k onomu odhalení nedošlo rukou člověka dospělého, ale dítěte, malé dívenky jejíž zvědavost byla silnější než-li strach. kamarádi si jí neustále dobírali a popichovali ji a tak se ocitla na louce a pozorovala Hříbka jak vychází z domku. Počkala až zmizí v dáli a pak se vydala k domku. zkusmo vzala za kliku a k jejímu překvapení se dveře otevřeli. Opatrně vstoupila dovnitř. Podlaha zaskřípěla a ona se lekla. Nikde nikdo nebyl. Uklidnila se a začala s průzkumem. Na poličkách se válely roztodivné sklenice s ještě divnějším obsahem, v kůži vázané knihy byly všude možně jen ne v knihovně. Některé zkusmo otevřela, ale nerozuměla slovům v nich napsaných. Odvážně se vydala dál, po schodem dolů do sklepa. Ve vzduchu cítila vlhkost a podivný zápach. hořelo tam několik svící a pochodní. Pro jistotu si jednu pochodeň vzala sebou a vydala se chodbou dál. viděla jak mezi kameny rostly stromy a jejich koruny podpírali strop. A tam