Vivienne

Kratoulinká povídka Z těžkých šedých mračen se sypaly tisíce sněhových vloček. Padaly na zem na zelenou trávu a pokrývaly ji, až to vypadalo jakoby na ni někdo položil peřinu. Byl by to krásný pohled, sedět si u okna s čajem v ruce a dívat se na tu nádheru v teple. Mě ten pohled děsí. Moc dobře pociťuji, jak jsou vločky ledové a jak se jejich nádhera bortí, když dopadnou na moji ruku. Nemám čas se kochat nádherou zapadaných stromů, cesta je ještě daleká a já už téměř necítím nohy. Nenaříkám. Zvykla jsem si, smířila se s věcmi, které nelze změnit. Ledový vítr mi do očí mete vločky. Štípají. Skrz vánici téměř nevidím, ale jdu dál. Musím. Pomalu se brodím sněhem, kterého stále přibývá. Jsem stále slabší. Další závan větru. Zapotácím se. Když se ohlédnu, nevidím své stopy, tak hustě padá sníh. Každý další krok mě stojí víc a víc sil. Až dojdu na samý kraj. Nemohu dál. Bezmocně padám do bělostné sněhové peřiny. Z tmavnoucí oblohy se na mě sypou tisíce vloček. Brzy zasypou mé stopy i mě celo

Další kniha.. 1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu? Mám ráda Tolkiena a tak proč bych nesáhla po další knize, ve které jsou přípěhy z Středozemě? 2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).  dávné příběhy 3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem). Vyprávět 4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být. Asi Vardou, kdo by odolal Paní hvězd?  5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum. Množství příběhů, které na sebe dobře navazovaly a tak ukazovaly nejvzdálenější historii Středozemě. 6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav. Bylo obtížné se prokousat množstvím poznámek a dodatků

Je to zvláštní, ale až teď jsem si plně uvědomila ty rozdíly. Musela jsem vyměnit teplý a příjemný domov za chladný a nepřivětivý dům. Nu což každý jsme někde doma. Jsem tu teprv dva dny a už mi to štve. Je tu ticho a chlad, tam bylo teplo a smích. A hlavně klid. Ne řev který mi rve uši. Ne faleš ze které se mi dělá zle. Dnes jsem viděla až příliš jasně svoji budoucnost. Strašně moc bych si přála nebýt jako ona, nemít její vlastnosti, ale já je mám. Je to vidět už teď. Štve mě to, ale ať dělám, co dělám nedokážu se tomu postavit. Mám toho tolik na práci,  ale nemůžu se dokopat k tomu, abych se dala do díla. Opravdu netuším jak to hodlám stihnout. Zastřelit mě je málo. Ještě něco jsem chtěla... Ale co ? Ne, nevzpomenu si. Nejvíc mě dostala mámina první slova když mě uviděla: "Máš v knihovně bordel." tomu se říká vlídné přijetí.

Poněkud zvláštní povídka.. Zima. Sněhové vločky dopadají na zem. Ledový vítr šlehá do tváří těch, kteří se odvážili vyjít ven. Mnoho jich není. Sluneční paprsky slabě osvětlují krajinu. To krutá zima vládne nám. Nehřejí, nepřináší naději těm, kteří se klepou zimou. Není cesty zpět. Ticho se rozléhá krajem, nic jej neruší. Krajina mrtvou se zdá. Nikdo neopěvuje tu ledovou krásu. Vždyť bolest a strach přináší nám. Jen ona, osamělá kráčí zasněženou krajinou. Zahalená jen v bílém závoji, lehkém jak pavoučí sítě. Bílé vlasy jí zastiňují tvář. Necítí chladný vítr. Její srdce je ledové. Po bledé tváři stékají slzy. Nad osudem jenž jí byl dán. Je Zima. Lidé ji nenávidí, proklínají, bojí se jí. Nikdo jí neprovolává slávu. Nikdo. Vždyť smrt přinesla nám. Její čas brzy vyprší a pak nový z jeho popela vzejde zas. Zima se opět vrátí, až nastane její čas.

7.2-13.2 Škola děs, nezvládám, nestíhám. Bolí mě celej člově a každý ráno se musím přemáhat, abych vstala. Pátek: Do školy jsem šla jako normálně, půlka cesty byla v pohodě. Pak jsme ale zastavili a co se neděje? Prej jsme někoho přejeli, hodinu tam čekáme na sanitku. Celkem tam bylo asi 8-9 aut. Nakonec nám bylo řečeno, že minimálně dvě hodiny se nehneme, tak jsme šla skrz bahnité pole na silnici a přijel pro mě táta. Tak nějak nevím proč si ti sebevrazi vybírají vlaky. Teď jsem u babi a snažím se relaxovat. Hledám tu dlouho pohřešovanou inspiraci, snad ji naleznu brzy.

První kniha 1. Proč jsem si vybrala právě tuto knihu? Na doporučení češtinářky. 2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným). Rozum a cit (doufám, že navadí, že jsem použila název knižky, dle mého ji dokonale vystihuje) 3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem) Cítit 4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být. Asi Elinor, zdá se mi nad věcí, dokáže skrývat své city a je svojí sestře velkou oporou. Nechtěla bych být Fanny, není mi sympatická a myslí jen na to jak zvýšit své bohatství. 5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.  Přisel mi krásný vztah, který mezi sebou měli sestry Dashwoodovy 6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo Nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav. Osobně mi vadila předvídatelnost, tak od půlky kn

Toto téma bylo tématem sborníku a tento týden je na blogu téma Noční obloha, tak proč to nespojit? Tato povídka není ta soutěžní, ale sepsala jsem ji ve stejné době. Ten první odstavec se docela povedl, tím koncem si nejsem až tak jistá.   Přeji příjemné čtení a doufám, že zanecháte komentář. Plamínek svíčky se roztančil, spolu s ním se do tance daly i stíny na stěnách. Mála holčička, tisknoucí k hrudi medvěda, vykřikla a začala běhat po místnosti. Křičela a malýma drobnýma ručkama bušila do zamčených dveří a bílých stěn. Místnost byla prázdná a tak všechen hlahol zněl silněji. Ze zdí šel chlad, světlo svíčky přinášelo jen děs. Holčička se uklidnila a pevněji k sobě přivinula medvěda, který byl mokrý od jejích slz. Jen on jediný byl tichým svědkem její bolesti. On a prázdné zdi. Sáru začal v nose dráždit kouř. Odkud by se vzal? Otevřela oči. Místo malého plamínku svíčky spatřila do výše šlehající jazyky ohně. Rozječela se a běžela ke dveřím. Mlátila do nich a z plna hrdla křičela. &quo

Tutu rubriku jsem dost zanedbávala a tak přišel čas to napravit. Nebo spíše přišel čas se o to pokusit. Leden utekl jako voda a Únor  se brzy dostane do své plné síly. Co k tomu říct? Zima, zima a ještě jednou zima. Je zima, sníh tu a tam padá, fouká ledový vítr a na silnicích je led. Už chci jaro... Vysvědčení jsem přežila, škola mi stále leze na nervy. Házená je taky nic moc. Nebo spíše děs. Inspirace je tak nějak stále pryč. Čas si stále dělá, co chce. Stále mi protéká mezi prsty.   Nevím z čeho budu mít aktualitu na dějepis, chtěla jsem mít Kladivo na čarodějnice, ale ještě jsme k té době nedošli, tak nevím.  Blog mě z nějakého důvodu neustále odhlašuje. Počítač a internet blbne. Už mi leze na nervy a komu by nelezl? Děsím se neděle.. Dnes bylo volno a já ho opět využila/nevyužila. Tak jsem si pěkně postěžovala a chtělo by to už něco normálního, nu co pokusím se. Za ten měsíc jsem vyplodila stěží jednu kapitolku k povídce, kterou jste si vybrali. To je málo, velmi málo. Měla bych s

Je pryč. Nadobro pryč. Nic a nikdo mi ji nevrátí. Zbyly jen vzpomínky, které časem vyblednou. Jen ony a nic víc. Pár útržků z nejkrásnějších chvil mého dětství. Viděla můj smích, mé slzy. Byla tam vždy, když jsem byla na dně. Strážce co mě nikdy neopustí. Věřila jsem, že to tak bude navždy. Mýlila jsem se. A o to, to bolí víc. Mrtvá tam teď leží, větve její ční k šedým nebesům. Bílý sníh kol ní a šumení divoké řeky. Plameny pohltí mrtvé tělo její, popel roznese vítr. A opět se stane zemí ze která kdysi vzešla.