Poslední cesta
Kratoulinká povídka
Z těžkých šedých mračen se sypaly tisíce sněhových vloček. Padaly na zem na zelenou trávu a pokrývaly ji, až to vypadalo jakoby na ni někdo položil peřinu. Byl by to krásný pohled, sedět si u okna s čajem v ruce a dívat se na tu nádheru v teple. Mě ten pohled děsí. Moc dobře pociťuji, jak jsou vločky ledové a jak se jejich nádhera bortí, když dopadnou na moji ruku. Nemám čas se kochat nádherou zapadaných stromů, cesta je ještě daleká a já už téměř necítím nohy. Nenaříkám. Zvykla jsem si, smířila se s věcmi, které nelze změnit.
Ledový vítr mi do očí mete vločky. Štípají. Skrz vánici téměř nevidím, ale jdu dál. Musím. Pomalu se brodím sněhem, kterého stále přibývá. Jsem stále slabší. Další závan větru. Zapotácím se. Když se ohlédnu, nevidím své stopy, tak hustě padá sníh. Každý další krok mě stojí víc a víc sil. Až dojdu na samý kraj. Nemohu dál. Bezmocně padám do bělostné sněhové peřiny. Z tmavnoucí oblohy se na mě sypou tisíce vloček. Brzy zasypou mé stopy i mě celou. Usmívám se. Je to krásný pohled. Můj poslední....
Komentáře
Okomentovat