Vivienne

29.12.2010 Kolik bolesti stojí za každým máým úsměvem. Já to vzdávám. Nemám na to. Tolik výčitek. Už zase. Kolikrát ještě budu muset poslouchat to samé? Kolem desáté večer. Nenávidím ten čas. Jsem zbabělec a tak utíkám... Nechápu to.  V jednom okamžiku mě vlastní matka lituje a v tom druhém plive oheň a páru. Nechápu,.... 30.12.2010 A je tu velké finále. já, já... To nedokážu. Vnitřní boj vrcholí. Mám napsaný email do sborníku. teď jen kliknout ne odeslat. Nejde to. Tak odstranit. Nejde to. Co si teď počnu? Odeslat to a děj se vůle boží? Doufat v to, že slečny porotkyně na chvíli přijdou o smysly a pustí mě dál. Nebo snad jen čekat na to jak, neprojdu ani prvním kolem? Fajn. Je to více než pravděpodobné. Když tam jdou i taková autorky jako Temnářka. Má povídka (mimochodem ještě nemá jméno) se od té její drží na 100 metrů a pak se dá na útěk. Nu doufám jen, že bude dost rychlá. No pak je tu další možnost. Vymazat. Zapomenout. Možná to bude i nejlepší.... 31.12.2010 Poslední večer, posle

Něco je špatně a možná, že je špatně všechno. Nevím, co se děje.  Nemůžu přemýšlet, psát, číst, učit se... Prostě cokoliv...  Co teď se mnou ?  Opět je tu to nehorázné plýtvání  času. Zastavte mě někdo než bude pozdě. A možná, že už pozdě je. Na co? Na zachranu? Čeho??? Je tu snad něco co by za to stálo? Toužím znát pravdu, ale zároveň se jí bojím. Tak co si vybereš má milá? Váháš? Zde není místo pro nerozhodné! Ne raději ne.... Věděla jsem to. Jsi zbabělec. Strach zvítězil. Jsem zbabělec... Chci pochopit... Jednu a přitom spoustu věcí. Vesmír, celej tenhle podělanej svět, ale hlavně sebe. Ale možná už je na to pozdě. Kdo vlastně jsem? Co tu dělám? Co chci a co ne? Já, já nevím!! A kdo to má vědět? KDO?! Křičím do ticha mé duše. Vyslovit to nahlas, stejně to nikdo nepochopí, a k čemu to vlastně?? K čemu?   Je jedno kolik lidí mě bude považovat za blázna. Už je to jedno.. Na zem dopadla maska, kterou jsem si nasazovala na tvář. Chvilka váhání.  Miska vah se opět rozhoupala a její jazýč

Takový dáreček, nedáreček... Tím kterou myslím povídku, kterou mám psát. Na výběr máte z : Nečekané odhalení, příběh dvou bytostí Info: Fantasy příběh o upírech a vlkodlacích. Dvě sestry rozdělené osudem spojené časem rozhádané minulostí spojené budoucností, krví propojené rasou rozdělené. Pojďte s námi sledovat jejich osud. Shledají se? Zachrání se? Nebo zemřou? Nebo se snad rozejdou a nepřekonají nástrahy osudu. Autorský keci: K povídce zde na blogu jsou zveřejněny dvě kapitoly, kdyby jste chtěli pro oživení jsou k přečtění Zde: I. II. Jinak nevím kam se bude děj odebírat, někde mám schovanou asi ještě jednu kapitolku, ale nevím, taky nevím jak půjde od hromady ta dlouhá pauza, a jiný styl psaní, takže výsledek nazaručen. Další tu máme Tajemství vlkodlaků Info: Každé stvoření má své hranice a tajemství. Isell žije již mnoho let a nestárné, opatrovala jednoho vlkodlaka a nyní druhého. Proč se o ní zajímá upír Lestat a proč ona nesnáší  jen jeho přítomnost??? Přišel čas poodhalit její

Dnes jen krátce, snažím se totiž psát. Ach ano nakonec jsem se odhodlala se alespoň pokusit něco sesmolit a pak možná i poslat povídku do soutěže, lépe řečeno do sborníku (informace naleznete ZDE ) i když.. Když vidím, kdo se také zúčastní, tak mě to rychle přejde. No uvidím zda se nakonec odhodlám... Téma je pěkné, akorát nesmí být fantasy(tedy pokud jsem to dobře pochopila) takže tím se mi to zkomplikovalo. Umím já vůbec psát něco jiného?? Achjo... Dumám zda to byl dobrý nápad, byť jen o tom uvažovat... No tak to je zatím vše, ale slibuji, že se dočkáte normálního článku a to brzy.

Krátký a takový.... no divný epilog, ani nevím jestli ho sem mám vůbec dávat.... No prostě ho berte s rezervou. Větvičky zapraskaly, ale nikdo si toho nevšímal. Byli příliš vyděšení a rozrušení pravdou, kterou nikdo z nich nečekal. Je to pro mne velice podivné vidět ji. Uplynulo mnoho let a já teď vím, že moje nejtemnější představy se naplnily. Měla jsem pravdu. Asi nejlepší by bylo ji zabít, ještě v době, kdy byli slabí, ale na to je příliš pozdě. Vedle mě stojí on-Tobias. Někteří tvrdí, že to on ji dokáže zabít, či proměnit. Prostě sejmout z ní to prokletí. Ale nikdo neví přesně jak na to. Ani on. Krev její krve. Až čas ukáže, co bude dál a do té doby ji budu mít na očích. Neb ona je branou, kterou k nám může přijít zkáza. Našla novou rodinu, přátele a našla i svoji cenu života...

Uplynul týden a já nenapsala ani řádku, není se čemu divit, nebyl čas. Týden jsem nebyla ve škole a naprosto nezvládám. To dopisování mě skoro zabilo, do toho neustále šprtání na písemky a zkoušení. Nenávidím to! A když si představím, že mě čeká podobný týden, jímá mě hrůza. Hlavně ta ruština je děs, občas mám pocit, že si naše učitelka neuvědomuje, že máme také jiné předměty než ten její. Potřebuji ty prázdniny jako sůl, ale nevím jestli v nich načerpám dost sil na to abych vydržela dál. Taneční jsem přežila ve zdraví, jediné pozitivum. Už se na nic nebudu těšit, protože když to dělám, tak se to pokazí nebo je to děs. Pátek měl bejt super, díky tomu jsem přežila tejden a co z toho? Nic, zase to šlo do pryč.. V tejdnu snad přihodím epilog a co bude pak, to opravdu nevím. Docela mě to štve. Toť asi vše, přeji příjemné prožití zbytku víkendu

Poslední kapitolka, chtěla bych všechny, co tuhle povídku četli, poprosit o komentáře, ať vím jestli se líbilo, a nebo ne. Abych věděla jestli jsem na správné cestě a alespoň trochu se zlepšuji v psaní. Pak se, ale opět rozeběhl. Z lesa se vyřítili čtyři vlkodlaci a mezi upíry propukla panika. Někteří utekli jiní se schovali v lese. Jako stíny se do boje pustili i Rumuni. Se zvláštním uspokojením zabíjeli své největší nepřátele. Jeden po druhém umírali upíři pod vlkodlačími tesáky, či rukama svých spolubojovníků. Alek stál stranou a nevěřícně pozoroval dění okolo sebe. Nevěděl, co má dělat a tak raději nedělal nic. Jane se vedle něj nemohla vzpamatovat z toho, co se stalo. Zato Aro se po chvilce skrývání vrhl do boje a zaútočil na Kaitlin. Ta se jej pokusila odhodit, ale její moc selhala. Příliš pozdě pochopila proč. Aro ji odhodil a ona se nabodla na větev. Jedna její část jí trčela z břicha a byla od krve. Její krve. Pak z jejího těla náhle vylétl paprsek bílého světla, který se post

Pár oblíbených knížek v průběhu času. Mezi mé oblíbené knihy z dětství patřila Pipi a kniha která vyprávěla příběhy kocoura modroočka(nevzpomínám si jak se teď jmenuje) Ale tyto knihy nakonec zmizely a nahradily je jiné. Na dobrodružné cesty jsem vyrážela s Enid Blytonovou a s Jaroslavem Foglarem. Prvním samostatným krůčkem k fantasy byly knihy od Heriho Loevebrucka ze série Moira, které mám dodnes ve velké oblibě. Záhy poté jsem čelila příchodu tmy s Willem Stantonem, kterému vdechla život Suan Cooperová. K Tolkienovi jsem přišla díky bratrovi, jako ostatně k většině věcí, a zato bych mu chtěla poděkovat. Bráška si prostě koupil Pána prstenů a když ho dočetl vrhla jsem se na něj já. Nevím jestli je správné říci, že se mi líbí víc, ona na mě spíše více zapůsobila kniha Húrinovi děti . Nedokážu říci čím to bylo, proč vlastně tato kniha. Četla jsem ji jednou, jedinkrát. Nevím, proč jsem si ji nedokázala přečíst podruhé. Snad to jednou dokážu. Podobným způsobem jsem přišla i k Pratchettov

Vlci. Tajemná stvoření, žijící pod světlem měsíce a hvězd... Rubrika o těchto tajemných tvorech.. Když vlci vyjí Odlesk vlčích očí

..ani jsem si nevšimla, že už tu je. Nějak ztrácím pojem o čase, jak jsem doma. Prej jsem nemocná.. nějak jsem si toho nevšimla. Mám jen trochu rýmu... To je vše.... no a pak ta horečka v pondělí.. no a to je vše. A já musím bejt doma.. Mnohem radši bych šla do školy, už teď se děsím toho jak to všechno budu dohánět. Je tu ale další abrsurdita. Já musím bejt až do pátku doma  a pak si v sobotu klidně pudu na závěrečnou, No není to divný? Našim jde hlavně o tom abych byla zdravá na ni, jinak je jim to jedno. Děsím se soboty, tak jako se děsím pondělí až půjdu do školy, a pak celého následujícího týdne kdy se nazastavím. ZAV mě nehorázně se**! (Zav je program na učení prasní na počítači) Jsem pozadu a ne a ne to dohnat. Nejde mi to. Ať dělám, co dělám.. Toť asi vše, prozatím.