Výkřiky do ticha..

Něco je špatně a možná, že je špatně všechno.

Nevím, co se děje.

 Nemůžu přemýšlet, psát, číst, učit se... Prostě cokoliv... 

Co teď se mnou ? 

Opět je tu to nehorázné plýtvání  času. Zastavte mě někdo než bude pozdě.

A možná, že už pozdě je.

Na co? Na zachranu? Čeho??? Je tu snad něco co by za to stálo?

---

Toužím znát pravdu, ale zároveň se jí bojím.

Tak co si vybereš má milá? Váháš? Zde není místo pro nerozhodné!

Ne raději ne....

Věděla jsem to. Jsi zbabělec.

Strach zvítězil.

Jsem zbabělec...

Chci pochopit...

Jednu a přitom spoustu věcí.

Vesmír, celej tenhle podělanej svět, ale hlavně sebe. Ale možná už je na to pozdě.

Kdo vlastně jsem? Co tu dělám? Co chci a co ne? Já, já nevím!! A kdo to má vědět? KDO?! Křičím do ticha mé duše. Vyslovit to nahlas, stejně to nikdo nepochopí, a k čemu to vlastně?? K čemu?  

Je jedno kolik lidí mě bude považovat za blázna. Už je to jedno..

Na zem dopadla maska, kterou jsem si nasazovala na tvář.

Chvilka váhání. 

Miska vah se opět rozhoupala a její jazýček se rozhodně přiklonil k jedné straně.

Je rozhodnuto...

Přivírám oči a opět si masku přikládám k obličeji, teprve pak se rozhlížím kolem. Nikdo si mého váhání nevšiml, nikdo to neviděl.

Opět stojíme proti sobě s maskami na tvářích. Přetvářka, hnusí se mi, ale mám strach. Strach shodit masku a čelit světu taková jaká jsem.

Možná by bylo lepší stát se jedním z davu, nevyčnívat.

Možná..

A možná to tak i udělám...

Jednou....