Vivienne

Na cestu T. Pratchett K tomuto projektu se tímto článkem vracím po dlouhé době a stejně tak se teprve pomalu vracím do čtecího režimu a tak mi dělalo celkem problém vybrat knihu, která by mne překvapila. Nakonec jsem tedy sáhla ke klasice Pratchettovi. Tentokrát však nebudeme pitvat Zeměplochu a koukneme se na zoubek Nómům. Začněme první knihou a to tou s názvem Na cestu. Po přečtení knihy Kobercové jsem nečekala, že autor vytvoří další malé tvorečky. Ale netrvalo to dlouho a já v jeho knihách objevila Fígli a po nich i dnes zmiňované Nómy. Maličkatí lidičkové žijící domnívající se, že jsou jediní svého druhu. Přežívají na smetišti, bojují s liškami a zimou a shodou okolností se dostanou do obchodu, kde náhle zjistí, že nejsou tak sami.. Velmi, velmi stručný nástřel toho co si v knize můžete přečíst sami. Líbilo se mi zpracování postav, hlavního hrdiny Muskulína i velmi "své" babičky Morkosie. A ono i pojetí Nómů v Obchodě mělo dosti do sebe. Malý svět ve světě. Lidským okem ...

Mám za sebou první školní týden a už jsem vyflusnutá. Hned první hodina - testík + rozdělování seminárek, velmi, velmi chaotické. Prezentování na 3x. Fakt opruz. Jindy bývaly první hodiny o ničem, krátké. Ale teď ne. Jediná studentova radost a oni nám jí vzali. Tak nějak přemýšlím, jak to letos pojmout. Dokopat se k průběžnému učení, ale jak se znám, lenost je silnější. Vyhraje. Tak jako vždy. Vždy zůstane jen u plánů. Mám jich teď tolik, ač jsem si říkala, že s nimi skončím. Tolik snů a představ, které nejsou až tolik snílkovské, sním o reálném životě, který však pro mě zůstává fikcí, ale ostatním se plní. Jen já mám prostě smůlu. V mezilidských vztazích, s prací, doma,… A hlavně se zdravím. Jop zase to přichází. Mé prokletí…. Opravdu jsem doufala, že letošní rok bude lepší. Není! Mám věřit dál? Vzdát to? Bojovat? Občas má člověk pocit, že nemůže dál, že je na konci sil, ale ustojí to. Si tak říkám, kde je ta skutečná hranice, za kterou už člověk nemůžu jít. …

Střípečky, poněkud staršího data. ¨ Kde jsou ty dveře vedoucí do duše (a ven) zamčeny ztraceným klíčem, kdes v hlubinách času zničen. Chci ven! Volání ztracené, zoufalé. Nikdo neslyší, nikdo nezbyl (a možná tu ani nikdy nebyl) Chci ven! *** Zaplať smrti! jež život ti dala a v doupěti mrtvých vychovala tam nebylo světla slunce ni hvězd jas, strávils tam dlouhý čas. Sám samotný, smrti syn jediný nepoznals lásku či dotek lidí stal ses jejich nepřítelem smrti sluha věrný. *** Vstup hrdino, leč pamatuj jen jedna cesta vede tam a žádné ven v srdci tam poznáš beznaděj. Mrtví jež hledali to co ty stráží nyní tajemství které jim život i duši vzalo a ke skále upoutalo. Slova do skály vyrytá mocné kouzlo střeží tam v podzemí ukrytá kol čas nepovšimnut běží.

Návrat z temnoty, ze slepého místa zpět do světa. Nebo tak nějak… Dělá mi celkem problémy opět cokoliv psát a přitom cítím, jak moc mi to chybělo. Jak moc mi na tomhle místě záleží. Z ničeho jsem vytvořila něco, něco kde sídlím už mnoho let. Ach ano. Jedna z mála věcí, u které jsem vydržela a nevzdala jsem se jí. A nechci to dopustit ani teď. Chci bojovat. Uvidíme, jak to dopadne. A má tenhle "boj" vůbec cenu? Netuším a vlastně je mi to i jedno. Ale zpět k suchému reálnu. Co se mou nebohou osobou vlastně dělo? Inu válčila jsem na poli zkouškového. Někdy více, někdy méně úspěšně, ale zdolala jsem všechno na poprvé a to za to omezování stálo. Budu mít teď volno. Jupí! Promrhám ho, znám to. Ale tak co. Zasloužím si trochu klidu. Zase se o mě pokoušela nemoc, ale tentokrát jsem ji s vypětím sil zahnala, ale už je tu zase. Fakt nevím, co dělám tak strašně špatně, že ty bacily pořád přitahuju. :/ fakt už nevím co a jak dál… Inu zatímco válčím s bacily, vrhla jsem se na čtení a ...

Hlásím se ze záhrobí a rovnou vám přináším střípek letní tvořivost, aneb iluze 39 - pokračování Iluze pro Jiřího . Velmi pomalu se probouzel. Pokoušel se zvednout, ale jeho vlastní tělo proti tomu protestovalo. Přemýšlel, jestli nemá něco zlomeného, ale zdálo se, že jej magie ochránila. Zmateně se rozhlížel kolem. Cítil, že není sám. Kdosi ho pozoroval. Něžné ručky ho prudce vytáhly na nohy. Zasténal bolestí. Před ním stála dívka, velmi krásná, ale ani kdyby jej mučili, nedokázal by její tvář popsat. Jediné co si dokázal zapamatovat, byl vpletený břečťan do jejích dlouhých hnědých vlasů. Stála tam skoro nahá, jen tu a tam zakrytá břečťanem. Nepromluvila, ale nenávist v jejích očích hovořila jasně. Stále ho držela za ruku, kterou ho zvedla na nohy. Chtěl se tam podívat, ale to nešlo. Nemohl uhnout pohledem. Byl zcela v její moci. Náhle ho začala bolet ruka, jakoby jí pohltil oheň. Skoro se mu podlomila kolena a pouze dívčin stisk mu nedovolil upadnout. A tak jen řval a řval. Zdálo se m...

Tak a došli jsme na konec našeho Čimelického putování. Snad fotky aspoň trochu potěšily vaše oči. A možná zase za dva roky budou další fotky :) ... Zkuste zaostřit svůj zrak. Vidíte ty malinkaté a roztomilé šneky? Růžoví, žlutí, modří fialové a tuším že v zádu jsou i bílí... Prostě já mám pro takovéhle blbinky slabost. ... Expozice s kolečkem. Malé drobné zelené cosi kolem :D Ani pořádně nevím co to tam je.

XII. Tak a jsme tu u našeho předposledního setkání s fotkami z Čimelic. Tentokrát to bude zase takový mixík všemožných témat. Snad vám to v téhle zimě udělá dobře. V hlavní roli dýně. Maličké a roztomilé :D ... Kamenitá skalka s bonsajemi a kaktusy. Něco takkového bych si třeba mohla jednou pořídit domů. Roztomilá dekorace. S malým skřítkem a bazénkem.. :D A povšimněte si kočičí rodinky v pozadí. :) Staré opracované dřevo, kamení a kytky.. Celekem příjemný pohled. Podobné výstavky byly při okrajích většiny skleníků. Pořád si říkám, kde sehnali takovou spoustu kamenů.. Kolik času muselo zabrat to všechno naaranžovat? A co se pak bude s květinami po skončení výstavy?