On je tu vážně podzim?
Ano já vím, že tu je. A moje rýma mi to systematicky připomíná stejně tak jako škola, která mi otravuje život. Ale nějak to utíká moc rychle. Ani jsem se nestihla vzpamatovat z léta a byl tu podzim.
A tentokrát ho nijak neprožívám. A to jsem ho docela mývala ráda. Barevné listí, poslední sluneční paprsky, klišoidní atmosféra… Ale bylo to fajn… bylo…
Každý podzim jsem si říkala, že letos už fakt, si sednu a začnu kreslit… To nádherné zbarvené, padající listí, které posledním záchvěvem života potěší oko. Ani tentokrát se to nepovedlo. Zvednu oči a větve jsou téměř holé..
Ani sem na blog nějak zatím nedolehla (a vzhledem k času ani nedolehne) podzimní atmosféra. Žádné tématické články, žádné fotky, prostě nic… Jako by se nic nedělo.. A přitom by stačilo tak málo… obzvlášť v dnešní době, jen vzít mobil a cvak… Není to zase tolik práce… I když uznávám, nikdy se to tu nějak neprojevovalo. Ale letos jsem si říkala, že by to třeba mohlo být jiné. Pokaždé si u všeho říkám, že to bude jiné. A ono není..
Pozitivní je, že jak nic nestíhám tak nestíhám ani propadat do svých vlastních splínů. Což by vlastně mohlo být bráno jako dost pozitivní věc. Takže to tak asi pro klid své duše budu brát. V rámci zachování alespoň jakés takés křehké duševní rovnováhy. I když to není ten správný výraz, ale nějak nemohu najít vhodnější… A pochybuju, že by mě do konce článku ještě nějaké lepší pojmenování napadlo.
Nemá to tu hlavu ani patu. Je to jen další příliv myšlenek a pocitů, které se odmítly nechat zavřít do stránek deníku a proto jsou zde. Na očích, na svobodě…
Komentáře
Okomentovat