O kočkách – část 5

Loňský podzim jsem zde publikovala články shrnující historii mé maličkosti a mých kočičích miláčků. Uplynul opět nějaký čas a má kočičí rodinka se letos v květnu rozrostla o dalšího člena. Ale od začátku, za naší kočičí mámou lezlo tolik kocourů, že jsme se opravdu nedovažovali hádat, kdo bude otcem. Nakonec to vyhrál zrzavý tulák a kočka porodila jediné koťátko, zrzavá jako jeho tatínek.

---

Po předchozích nezdarech s kočkou zrzavé barvy jsem byla na pochybách, jestli si kotě nechat nebo ne. Ale nakonec má láska zvítězila před strachem a malý kocourek u nás už zůstane. Když toto rozhodnutí padlo, vyvstalo jiné rozhodování a to o jeho jméně. Nakonec po dlouhých debatách a přemýšlení jsme naše slunéčko pojmenovali po dvou významných armádních důstojnících, generálu Ernstu Gideonu von Laudonovi a generálu Aloisi Eliáši. Tedy kotě se jmenuje Eliáš von Laudon.

Inu už je to tradice, že kočky u nás mají zvláštní jména :D Stejně jako loni se Attila ujal role hrdého bratříčka a tak už odmalička prochází důsledným výcvikem. Navíc je tak hodný, že když chytí za den více myší, alespoň jednu Eliášovi nechá na hraní. Prostě ideální bratr. Eliáš provádí stejné lumpárny jako loni Rozárka a Attila když byl kotě. Prohání slepice, hraje si s tkaničkami u bot, skáče do nůšky se senem. Oproti výše zmíněným se i plíží a cvičně útočí na psa. :D To jsem opravdu dřív neviděla. A zrovna včera se vydal i k psovo boudě a vrhnul se na jeho žrádlo! Proste dospívá rychleji než Attila ten se toho odvážil až tak v jednom roce života. Inu výcvik se pozná…. :D