Ticho po pěšině
Na mém ostrůvku uprostřed širých vod nekonečného oceánu internetu je stále mrtvo. Je to zvláštní, po měsících šprtání na zkouškové a státnice jsem se opravdu těšila až budu mít volno. Plánovala, co všechno budu dělat, že konečně zase jednou budu sama sebou. Ale ejhle, pořád nikde nic. Mám spoustu času a defacto žádné povinnosti, a přesto pořádně nic nedělám. Psaní bylo dříve nedílnou součástí mého života, ale múza se ke mně ještě nevrátila, takže papír zůstává nedotčený a propiska se na mě šklebí…
Ani čtenářská vášeň mě nějak zatím nechytila, což je divné. Poslední, co jsem četla byly bakalářské práce mých spolužáků. Přečetla jsem 4 a pak vlastně i tu svoji :D Bylo to dost o nervy, obzvlášť ta jedna, kamarád defacto trojnásobně přesáhl daný rozsah. A když po mě chtěl, abych to proškrtala tak si bránil každé slovo.. Jop po druhé už bych do toho nešla. Každopádně začínám mít pochyby zdali letos knižní výzvu splním, protože čtecí vášeň asi někam zdrhla, nebo ještě spí.
Poslední dny jen uklízím, čučím na seriály, nebo maximálně hraju hry, ale ani to už mě nějak nebaví. Takže ani pořádně netuším, co budu dál dělat. Doufám, že se nějak probudím z toho svého "stoletého" spánku a začnu být akční. Plánů mám tolik…
Včera jsem měla slavnostní den, promoci. Bylo to zvláštní, nácvik, ukázat dva prsty na žezlo, slíbit, že budeme podnikat eticky, nebo tak nějak to v tom slibu bylo. Pak poděkovat děkanovi za diplom a focení. Nebylo nás tam zase tolik. Nemám takové události ráda, ale toto bylo extra slavnostní. Akademický senát, prorektor, děkan, ti všichni v dlouhých hábitech s čepičkami, dvě žezla slavnostní nástup, státní hymna, a nakonec i ta studentská. Naštěstí to proběhlo dobře, nezabila jsem se v botách na schodech, správně jsem slíbila i poděkovala, a i focení jsem nakonec ve zdraví přežila. A konečně mám doma oficiální dokument o tom, že mám titul… :D
Když se tak koukám z okna, měli jsme docela štěstí, včera horko a sluníčko, dneska nepřetržitý déšť.
Komentáře
Okomentovat