O kočkách 4

Pokračujeme v neveselém tématu kočičích nemocí....

Přiblížil se den kontroly a já se tentokrát připravila lépe. Půjčila jsem si od sestřenice a jejího přítele box na převoz dravé zvěře. A jen tak mimochodem byl růžový. :D Za pomoci sval a nekonečné trpělivosti jsme tam oba kočičáky nacpali. Jenže tím divadlo neskončilo. Naši miláčkové se přitiskli na mříže a řvali. Prostrčili tlapky skrze mříže a snažili se na mě dosáhnout, no prostě jako vězni ve filmu. Prostě příšerný pohled, který mi rval srdce. Nakonec jsme šťastně dorazili do cíle, kde nás čekalo více jak hodinové čekání na vyšetření. Attila byl prohlášen za zdravého, ale s prckem to bylo horší. Vysloužil si další injekci a k tomu prášky, přesněji řečeno jednu čtvrtinu pilulky dvakrát denně nacpat přímo do krku. Krapet nesplnitelná mise. Alespoň tak mi to znělo.

Za dva dny jsem podle lékařových rad dala do podávání léku. Nešlo to, až v šunce namočené prsty dokázali lék vpravit na místo určení. Toho řevu a škrábanců. Další den jsem na to šla jinak, rozdrtila jsem si prášek, nalepila jsem ho na kousky šunky. Jenže to přilákalo celou hladovou smečku. Moc pěkné to teda nebylo. Chovali se jako kdyby měsíc nejedli. Prostě darebáčci. Kotě se však zdálo být stále lepší a lepší, kýchání se ozvalo jen zřídkakdy a oko vy2padalo dobře. Jelo se tedy na kontrolu číslo dvě. Zdálo se, že už je všechno v pořádku. Rozhodlo se tedy, že kočička konečně půjde k novým majitelům.

Dostala jméno Rozárka a bohužel její zdravotní stav je stále jako na houpačce. Co od nových majitelů vím, tak s ní byli už dvakrát u veterináře. Naštěstí se ze všeho dostala a dnes je z ní krásná zdravá slečna.