O kočkách - část 2
Zdálo se, že naše rodina je odsouzena k životu bez koček. Nakonec jako poslední naděje k nám přišla mourovatá slečna, která dostala jméno Kateřina. Prožila jsem s ní spoustu krásných let. Když dopsala válka mezi ní psem vygradovala a jednoho dne došlo k naprosto neočekávanému souboji, který skončil krapet krvavě. Kočka přišla o kousek ouška a pes ho měl rozseknuté. Po té zavládlo relativní příměří. Po čase jsme si nechali Kaččina koťátko, kocourka Micíčka. Snad protože jsme měli doma kočku tak nám tento kocourek neutekl a zůstal s námi. Bohužel měl tento kocourek speciální chutě. Lezl ke slepicím do kurníku, kde vyhodil vajíčko z kukaně a vnitřek snědl. Je jasné, že takový škůdce u nás zůstat nemohl. Jedni známí v tu dobu sháněli kočku, takže se Micíček odstěhoval, i když jsem při tom měla slzy v očích, vím, že se má skvěle.
Když se pak narodila koťata, jedno jsme si nechali, i když jsem toužila po nemourovaté kočce. Kačka měla očividně dominantní geny, takže veškeré potomstvo byla stejně zbarvené. Malý uzlíček pomalu rostl, ale stále se lidí dost bál a tak jsem mu začala říkat Srabus Poseroutka, protože mi táta tvrdil, že je to kocour. Z dřívějších vyprávění už asi víte, že rozpoznávání pohlaví není naší silnou stránkou. Stejný omyl jako u Srabusky jsme učinili i u Otty von Tygra ze kterého se taky vyklubala kočičí slečna. Prostě tak či onak se stalo, že se naše kočičí smečka ustálila jako dynamické duo.
Už je to nějaký ten pátek, co k nám spolu s dovezenými skříněmi, dorazil i zrzavý kocour, jehož jsme nazvali Zikmundem. Byl to zvláštní kocour, s každým se hned mazlil a rád skákal lidem za krk. A pak byl jednoho dne prostě pryč. Dodnes podezírám poláka, že si ho vzal. Několikrát jsem přistihla, jak ho obdivuje a mazlí se s ním. Ale nic už s tím neudělám. Každopádně slečny opět osaměly.
Naše nejstarší kočka Kačka se pak náhled odstěhovala k sousedům a pak zmizela docela. Jaro nato měla Otto přenádherná koťata. Chundelatá jako jsou perské kočky a tak jsem neodolala a prosadila si, že si zrzavého kocourka necháme, dostal jméno Zikmund. Bohužel tento kocourek s námi nezůstal moc dlouho. Našli jsme ho ležet s pěnou u pusy a ani rychlý převoz na veterinární pohotovost mu život nezachránil. Prý otrava nebo epilepsie. Bolelo to tak strašně moc.
Na konci srpna se opět narodila koťata, opět chundelatá, prostě k zulíbání. Jeden černo hnědý, další zrzavý, nechali jsme si obě, ale zrzeček opět náhle beze stopy zmizel. Ale z druhého vyrostl krásný kocourek, který dostal jméno Attila. A je to vskutku nebojácný válečník, mezi jehož oblíbené záliby patří například prohánění slepic.
Komentáře
Okomentovat