Kniha ze které je ti špatně

V prvních okamžicích jsem netušila jakou knihu vybrat, nevzpomínala jsem si, ze které knihy by se mi udělalo špatně. Ale co se týče pocitů při čtení knih ty rychle mizejí v zapomnění.

Nakonec jsem se rozhodla pro Proces od Kafky. O knize jsem se zde již zmiňovala, ale tentokrát se pokusím to celé víc rozvést.

---

Důvodů proč tuto knihu nemám ráda a už si ji nikdy nechci přečíst je mnoho. Příběh plný neurčitostí, kde jsem se za celou dobu vlastně nedozvěděla, proč je hlavní hrdina vlastně souzen. Úzkost na mne přímo vylétla a držela se mne celou dobu. Bylo mi to víc než nepříjemné, bylo mi z toho až špatně.

Žádná postava mi nepřirostla k srdci. Což snad ani nebylo možné, když se hlavní hrdina nazýval "K." Asi nejhorší byla představa, že by se snad něco podobného stalo v reálném světě.

"Pročpak nevešla?" zeptal se. "Nesmí," řekl velký hlídač. "Vždyť jste zatčen." "Jakpak bych mohl být zatčen? A což teprv na tento způsob?" "Tak tedy už zase začínáte," řekl hlídač a ponořil krajíc máslem pomazaný do nádobky s medem. "Na takové otázky neodpovídáme." "Budete musit na ně odpovědět," řekl K. "Tady jsou mé osobní doklady, vy mi teď ukažte své a především zatykač." "Božínku!" řekl hlídač, "tak se vám divím, že se nedovedete vpravit do své situace a že jako naschvál zbytečně dráždíte právě nás, právě lidi, kteří vám teď jsou ze všech vašich bližních pravděpodobně nejbližší!" "Je to tak, jen věřte," řekl František, nepřihnul si šálek s kávou, který měl v ruce, až k ústům, nýbrž podíval se na K-a dlouhým, asi významným, ale nesrozumitelným pohledem. Zcela mimoděk dal se K. do rozhovoru pohledů s Františkem, potom však přece jen udeřil rukou na své průkazy a řekl: "Zde jsou mé osobní doklady." "A co nám je po nich?" zvolal velký hlídač teď už opravdu nahlas. "Vy si počínáte hůř než dítě. Co vlastně chcete? Chcete snad ten svůj velikánský zatracený proces rychle skoncovat tím, že se s námi hlídači bavíte o legitimaci a o zatykači? My jsme jen zřízenci, my se v takové průkazce sotva vyznáme a s vaší věcí máme co dělat právě jen tolik, že vás máme každý den deset hodin hlídat, a za to jsme placeni. Víc nejsme, ale to nám dá rozum, že se vysoké úřady, v jejichž službách jsme, ještě než nařídí takové zatčení, velmi podrobně informují o důvodech zatčení a o osobě zatčeného. V těch věcech není omyl možný. Náš úřad, pokud jej znám, a znám jen nejnižší stupně, nehledá přece vinu v obyvatelstvu, nýbrž je, jak se praví v zákoně, vinou přitahován a musí pak vyslat nás hlídače. Takový je zákon. Kde by tu byl možný nějaký omyl?" "Ten zákon neznám," řekl K. "Tím hůř pro vás," řekl hlídač. "Ten zákon je asi jen ve vašich hlavách," řekl K., chtěl se nějak vloudit do myšlenek hlídačů, obrátit je ve svůj prospěch anebo v nich zdomácnět. Ale hlídač řekl jen odmítavě: "Však ten zákon pocítíte." František se vmísil a řekl: "Slyšíš, Vildo, přiznává se, že nezná zákon, a zároveň tvrdí, že je nevinen." "To máš věru pravdu, ale mluv s ním, když nic nechápe," řekl druhý. K. již neodpověděl; což je třeba, pomyslil si, abych se dal ještě víc zmást žvaněním těchto nejpodřízenějších orgánů - sami přiznávají, že jsou jen zřízenci -?

Když si teď opět čtu vložnou ukázku z knihy, opět na mě doléhá nechuť, kterou jsem ovšem pociťovala během celého čtení. Nevím, co by se muselo stát, abych si celé dílo opět přečetla. I když možná že jsem to celé nepochopila a unikl mi jakýsi "klíč" díky kterému bych to brala jinak. Kdo ví…

Jsem jediná, kdo tuto kniho četla s nechutí? Nebo to snad byl autorův úmysl?