Zas to zamyšlení nad koncem roku
Konec roku mě vždy nutí shrnovat si, co jsem v uplynulém roce prožila, co jsem dokázala nebo spíše nedokázala. Myslím, že nejsem jediná. Konec jednoho období a začátek dalšího nás k tomu prostě vybízí a já nedokážu tomu volání odolat.
Co se týče mého osobního život, prožila jsem velkou výhru (maturitu) ale i prohru( nepřijetí na vysněnou VŠ). Jinak se nic převratného nedělo. Vlivem školy jsem se změnila. Dle lidí kolem mi to svědčí. Ale co když to není školou, ale prostě jen určitým dospěním člověka? Třeba i určitá část mé osobnosti dospěl a teď se chudinka choulí osamělá v koutě, jelikož větší část mého já je stále dítětem. Občas mám pocit, že té části tak nějak ubývá. A je to škoda. Alespoň myslím. Tím bych asi tak nějak uzavřela povídání o mé maličkosti a vrhla se na povídání o tomto doupěti.
Mé milované doupě. Nebudu se zaobírat kolik času jsem tu nad ním, strávila, i když mě svrbí ruka a myšlenky. Ale pryč od toho. Tento rok byl poněkud ospalý mdlý a já se obávám, že ten následující bude stejný. Nu co se týče mé aktivity v klubu snílků. Zase nic moc.
To máme:
Napsáno a zveřejněno 12 iluzí + asi 4 mám rozepsané v PC (a to od léta)!!) na téma týdne jsem sepsala pouze jeden článek. Plus jsem se navíc zúčastnila projektu plyšáci na cestách. Ani ten nedopadl přesně podle mých představ. Nu nedá se nic dělat. Vždy jsem s plány do budoucna opatrná, takže to nic konkrétního ani letos. Ráda bych trochu zvýšila svou aktivitu v klubu. Navíc drahá Maglaiz do mě zasela semínko, když si povzdechla, že z iluzí vznikají pouze krátké příběhy. A to semínko má zoubky a teď mě hryže. A nutí mě se pokusila napsat na iluzi cosi delšího a já bych moc ráda. Ale znáte mě a další dílka…
A je to tu zase. Měla jsem takovou chuť psát. A náhle mi došla slova. Zas už je nemám. Takže asi ukončím utrpení nás všech.
Komentáře
Okomentovat