Výkeci...
Prý je přirozené zapomínat, alespoň tak nám to říkala na psychologii. Ale kdo říká, kde je ta pomyslná hranice, kam až sahá přirozeno a odkud z by mohly začínat trable??
Musí mít vše co se děje nějaký smysl? Je nutné hledět do hlubin? A do jakých?
Nevím co píšu. Už dlouho jsem nepsala nic jiného než poznámky ve škole. Věty, kterým nerozumím, ale ty jsou složeny ze slov, která znám. Tak kde je problém?
Kdy ostatní žijí, když mají stejný rozvrh jako já? A přeci jsou oni živější než j… snad za celý svůj život…
A byl to vlastně život? Co snad jen pouhé přežívání Co dělá život životem? Já opravdu netuším. Jsem zmatená a snad se cítím tak trochu i přizabitá. Ale kým? Na koho to svést? Koho lze vinit, a co je vlastně a vina?? Když to nevím já, pak kdo by to tedy vědět měl?? KDO?
Otázka za otázkou…. A odpovědi nikde, jakoby se snad vypařily. Neviděl je někdo??
Asi je to pouhý klam, ale připadám si tak unavená, tak moc že ani pořádně nedokážu depkařit. A snad jsem i zapomněla brečet, slzy jsem už dlouho neviděla.
Kam zmizely? Kdo mi je vzal? Je jim lepším pánem, než jsem kdy byla já… V tom zvláštním citovém prázdnu přežívám nebo snad živořím??
Už raději končím.. jen jsem chtěla dát najevo, že žiju…
Komentáře
Okomentovat