Kniha, která tě děsí
Vybrat pouze jedinou knihu je nesmírně těžké, neboť knih jejich tématika mě tak trochu děsí. Ne, že bych se bála knihy samotné, ale spíše představa, kdyby to bylo skutečné a dělo se nám to přímo pod nosem. Například si představte opět v praxi čarodějnické procesy. Ale tak to jsem tu řešit opravdu nechtěla.
Hodlám zde hovořit o knize od George Orwella 1984. Má cesta k tomuto dílu byla opravdu náhodná. Bráška si ji prostě koupil a já se tak na ni jednoho dne vrhla. Navíc byla i v seznamu k maturitě, tak proč ještě váhat?
Už od počátku jsem měla rozporuplné pocity a neodbytný pocit strachu a nechuti mě doprovázel. Žádnou z postav jsem ráda neměla. Bylo to prosto hodně zvláštní čtení. Svět, který autor popsal mě děsil. Už jen práce hlavního hrdiny, kdy opravoval staré zprávy, aby odpovídaly "nové" pravdě, bylo to skličující.
Šeď onoho prapodivného světa ze stránek přímo sálala. Vždy jsem rychle přečetla určitý úsek a pak jsem si musela dát pauzu. Je mi jasné, že jsem rozhodně nepochopila vše a tak si knihu určitě alespoň jednou přečtu.
Svět venku vypadal i přes zavřené okno studeně. Na ulici vítr vířil prach a útržky papíru, a třebaže svítilo slunko a obloha byla ostře modrá, zdálo se, jako by nic nemělo barvu kromě těch všudypřítomných plakátů. Tvář s černým knírem shlížela ze všech nároží, kam oko dohlédlo. Jeden visel na průčelí domu hned naproti.Velký bratr tě sleduje, hlásal nápis a tmavé oči hleděly upřeně do Winstonových. Dole na ulici se ve větru křečovitě třepotal další plakát, na jednom rohu roztržený, a střídavě zakrýval a odkrýval jediné slovo Angsoc. Daleko odtud se snesl mezi střechy vrtulník, chvilku se vznášel jako moucha masařka a obloukem zase odletěl. Byla to policejní hlídka, co strká lidem nos do oken. Ale hlídky nebyly důležité. Důležitá byla jedině Ideopolicie.
Za Winstonovými zády stále ještě někdo žvanil z obrazovky o šedé litině a o překročení Deváté tříletky. Obrazovka současně přijímala a vysílala. Každý zvuk, který Winston vydal a jenž byl hlasitější než velmi tiché šeptání, obrazovka zachycovala; a co víc, pokud zůstával v zorném poli kovové desky, bylo ho vidět a slyšet. Samozřejmě, člověk si nikdy nebyl jist, zda ho v daném okamžiku sledují. Jak často a podle jakého systému Ideopolicie zapínala jednotlivá zařízení, bylo hádankou. Předpokládalo se, že sledují každého neustále. A rozhodně mohli zapnout vaše zařízení, kdy se jim chtělo. Člověk musel žít - a žil, ve zvyku, který se stal pudovým, - v předpokladu, že každý zvuk, který vydá, je zaslechnut, a každý pohyb, pokud není tma, zaznamenán.
Při čtení mě děsila představa, že jsme na každém kroku sledováni a vše co děláme je vlastně podrobováno kontrole, zde "jdeme dostatečně s davem". Říkala jsem, že se nechci dožít takového světa.
Ale když jsem se později zamýšlela, tak nějak jsem se dobrala k závěru, že už v podobném světě žiju. Vždyť to máme kameru na mnoha rozích ve městech, v obchodech a na mé brigádě je jedna namířena pouze a jen na mě. Není to takový "Malý Velký bratr"?
Na další část mě přivedla naše angličtinářka, když jsme Orwellovo dílo rozebírali ve škole. Přeci jen jsme většinou všichni svým způsobem sledováni a to naším milovaným facebookem a dalšími podobnými stránkami. Vždyť to přece ukazuje, zda-li píšeme z mobilu či z počítače a ukáže se i kde se nalézáme. Kdyby někdo chtěl bude pro něj velmi snadné zjistit, kde se nalézáte.
Ale to jen tak na okraj, mám v myšlenkách stále guláš, takže to tu nebudu více rozebírat, ale budu ráda, když se vyjádříte…
Komentáře
Okomentovat