První
Po týdnu nemoci se cítím naprosto vyšťavená a strašně moc se bojím návratu do školy. Jako kretén všechny naháním, ale nikdo to neudělá a nic mi neoskenuje. Furt jen plané sliby: jo večer, jo o víkendu,… A skutek utek. Hlavně že já jim to vždy udělala hned. Jo štve mě to. Vždycky jsem si říkala, že když budu hodná a milá ostatní mi to jednou vrátí. Tůdle!!
Odkrývání věcí pod povrchem, prohnilým. Nevím, co si mám myslet, zda-li tomu mám věřit. Verze se mění. To jak jsem určité lidi poznala během čekání na nácviky mi tak trochu zamotalo hlavu a pomaturákové hádky též. Je mi z toho na nic.
A další odhalené lži. Jo bolí to a dost. Nechápu, proč lhal, vždyť to vůbec nebylo nutné! Chci zapomenout, odpoutat se od toho všeho, ale nejde. Vrací se to. Zas a znova. Jako on. Zničil mě už loni. A teď když byl na maturáku …. Všechno se mi to vrátilo. I ta planá naděje. Co by kdyby… Mám pro něho prostě slabost. A to už se asi nikdy nezmění.
Rozhozený režim není zdaleka jediným problémem. Je jich více. Kupí se tu a straší mne ve snech i při plném světle. Dříve milovaný a uctívaný chaos mne rozčiluje. Hnusí se mi. Ale zničit ho nedokážu.
Začíná mi hořet termín na přihlášky do Prahy a já pořád nevím co si dát za druhý obor. Protože nemám šanci se kamkoliv dostat. Jo je to smutné.
Komentáře
Okomentovat