Tristania - Darkest White
Tristania - Darkest White
Přemýšlím zda-li se mám vůbec snažit o originální úvod. Asi se to stejně nevyvede a tak přejděme od trapných pokusů k hlavnímu pokusu o recenzi. Totiž, bylo nebylo dne 31. května 2013 vykouklo na svět nové CD norské kapely Tristania.
Už od prvních tónů úvodní skladby je jasné, že se nejedná o práci žádného nováčka nýbrž o počin party, která už má ledacos za sebou. Stále je to tatáž Tristania, ale zároveň jiná. Asi nejvýznamnější odlišností je fakt, že tentokrát je hlavním slavíkem zpěvák Kjetil Nordus. Což rozhodně není na škodu, jelikož se nám představí v různých polohách i stylech například v písni Scarling je to naléhavý šepot a v Lavender nám zase zpívá klidně a melodicky,aby následně přešel k síle spojené s naléhavostí. To je jen pár příkladů, dalo by se toho najít mnohem více, ale to mi přijde zbytečné.
Nesmím však být tak jednoznačně zaměřená neboť i Mary Demurtas odvádí velmi kvalitní práci a její hlas lahodí uším posluchačů, nejen když zpívá sama, ale i v duetech.
Zatím samé kladné věci a není se čemu divit, CD je celkově velmi povedené, ale přeci mu něco z mého pohledu chybí. Postrádám výraznější atmosféru, sílu a energii, která na mě vlítla hned při prvním poslechu Year of the Rat. Něco podobného je ve skladbě Darkest White, ale je to jen slabý odvar, alespoň pro mě. Chápu, že takový "energeťák" nelze namíchat pokaždé. Dále postrádám i opačný jev a to tu temnou melancholickou náladu, do které jsem se zamilovala u písně The Ravens z alba Illumination.
Tento poslední odstavec jsou pouze mé osobní pocity a názory a určitě se najdou lidé, kteří to cítí jinak a budou mi odporovat. Neberu jim to. Jak už jsem psala výše CD je velmi povedené a příjemně se poslouchá. Není tam sice žádná úplná "hitovka", kterou si člověk brouká od prvního poslechu, ale to mu rozhodně neubírá na kvalitě.
Komentáře
Okomentovat