Kap. 6 - Procitnutí

Další kapitola.

Gabriela usnula a ponořila se do neklidného snu. Opět jej spatřila- Morthuga- nejsilnějšího z vlkodlaků. Opět zaslechla to volání. Naprosto se v něm ztratila. Krom obrázků Morthuga a volání nevnímala nic. Ale tak nějak k sobě ty dvě věci nepasovaly. Morthug ji nevolal, to někdo jiný, ale kdo? Gabriela nechápala, co se to s ní děje. Když tu se sen změnil. Vrátila se zpět do vesnice, viděla upíry a mrtvá těla. Vykřikla a probudila se.

Schoulila se do klubíčka a pokoušela se zahnat tu hrůznou představu zpět. Nešlo to, ba spíše naopak. Po chvilce se k ní přidala myšlenka, za kterou se nenáviděla. Ne, to není pravda, nemůže být. Říkala sama sobě, ale neposlouchala se. Strašně moc doufala, že to není pravda, protože kdyby byla, nesnesla by to. Huan který instinktivně vycítil, co se děje, vyskočil na postel a přitiskl se k ní. Jeho tělo jí hřálo. On byl tou jedinou jistotou, co jí zbyla.

---

Drasil byl neklidný. Zvědové hlásili vyvraždění několika vesnic, bylo mu jasné, že Khor sbírá síly a že nepotrvá dlouho a zaútočí. Toho se obával. Uvědomoval si, že novorození jsou silní a divocí. A on bude potřebovat nějakou sílu, která se jim dokáže postavit, kdo je dokáže zničit, aniž by sám bojoval o svůj život. Drasil o někom takovém věděl, než je ale probudí, musí ještě něco vykonat. Neklidně se posadil a čekal na sluhu. Velice tiše mu sdělil, co je nutné udělat. Upírova tvář zbledla, ale neřekl ani slovo. Rychle opustil svého pána a šel splnit jeho příkaz.

S velkým sebezapřením dovedl mladou rodinku do hradního sklepení. Ignoroval tiché vzlyky ženy a jejích dětí. Zavřel dveře a opřel se o ně. Ta podivná tíha z něj zmizela, jakoby ji nechal v místnosti za dveřmi. Chodbou se začaly ozývat kroky. Sluha odstoupil a sklonil hlavu. Kroky se zastavily, jak se před ním zastavila temná postava. Olav viděl pouze černý plášť, strach se mu vkradl do mysli a on se neodvážil hlavu zvednout a pohlédnout temnému stínu do tváře.

"Svačinka?" ozval se chraplavý hlas.

"Dar od Drasila pro tebe a tvé muže, až splníte, co si přeje, dostanete víc," řekl Olav a hlas se mu třásl. Další kroky, zaskřípění dveří a křik. Během několika minut se ozvalo zaskřípění znova. Na zem dopadla kapička krve.

"Přijímáme," řekl upír a pohrdlivě se Olava prohlížel.

"Prosím následujte mě, zavedu vás za Drasilem," řekl Olav a vydal se na zpáteční cestu. Upír, který jej následoval, ho děsil. Byl totiž jedním z těch upírů. Spali dlouhá léta a nikdo se je neodvážil probudit. Lačnili po krvi mnohem více než ostatní. Kdykoliv se probudili, musel být, co nejdříve uspokojen jejich hlad. Pak teprve šli bojovat. Nejlepší z nejlepších, válečníci, kteří neznali slitování. A ty teď povolal Drasil do boje s vlkodlaky. Pokud je někdo dokázal zastavit tak oni. Ale za jakou cenu? Kolik vesnic bude náhle bez života. A nejdou se ještě nějací lidé, kteří by žili v těsné blízkosti lesa, když jejich předchůdci byli vyvražděni. Najdou se takoví blázni?

Vlnu za vlnou byli muži vtaženi do jeskyně a tam jim bylo vysvětleno, co se stalo. Začali trénovat, bojovat, připravovat se na to, co je mělo v brzké době potkat. Velice neradi neslouchali příkazům starších vlkodlaků. Tu a tam spatřili i vůdce Khora. Procházel mezi nimi a bedlivě se je prohlížel. V očích mu svítily malé jiskřičky nadšení. Věřil, že vyhrají, věřil v sílu novorozených vlkodlaků. Co proti nim zmůžou upíři? Ta představa ho rozesmávala a ostatní starší s ním. Ještě jedna noc, ještě jednou vyrazí mezi lidi a rozšíří svoje řady a pak už se vydají do boje s těmi krvesaji. Les připadne opět do jejich rukou.

Olav tiše kráčel po schodech sledován, Rasmarem , vůdcem válečníků. Kráčeli mlčky, Olava svírala hrůza, upír za ním v něm neviděl nic. Tiše vešli do komnaty, kde je již netrpělivě čekal Drasil. Olav se uklonil, odešel a s úlevou za sebou zavřel dveře. Drasil počkal až odejde, teprve poté promluvil.

"Těší mě, že jste přijali moji nabídku, Rasmare , opravdu."

"Konečně nějaká zábava, nemůžu se dočkat, až těm psům něco udělám. Ještě víc se však těším na to, až se nasytím." Odpověděl Rasmar a oči mu zrudly.

"Neboj se, neošidím vás. Bylo by dobré, kdybys vzbudil ostatní a přivedl sem své zástupce, obeznámím vás se situací i s vaší odměnou. Neboj, bude větší než, když jste si posledně vyšli ven." Rasmar se usmál, uklonil se a rychle odešel. Drasil osaměl a chvilku uvažoval nad tím, zda zvolil správně. Nebyl si jistý, ale doufal, že to co učinil, bylo správné. Zbývalo už jediné, čekat až se vrátí hlídka z prohlídky Kornu. Drasil se neodvažoval pomyslet na to, co by se stalo kdyby Morthug utekl. To by znamenalo konec všeho.

"Olave!" zvolal Drasil. Sluha vstoupil a čekal, co mu pán rozkáže.

"Přiveď Gabrielu." Sluha se uklonil a zmizel.

Gabriela opět procitla z neklidného snu. Byla zalita ledovým potem a zrychleně dýchala. Huan si jí prohlížel a neklidně kňučel. Olav otevřel dveře.

"Drasil si tě žádá." Řekl a zůstal stát venku. Gabriela se zvedla a vyšla ven. Olav ji vedl k Drasilovi. Gabriela byla ráda, ty sny se jí nelíbily, ale byla proti nim bezmocná. Huan běžel těsně vedle ní a naprosto ignoroval upíry, kteří na něj zírali. Zanedlouho dorazili k Drasilovi. Olav se uklonil a zmizel. Drasil se zářivě usmál a ukázal Garbiele na židli po jeho boku. Posadila se a pokusila se uklidnit. Srdce jí svíral neznámý pocit, do mysli se jí vkrádal strach. Gabriela nechápala, co se děje, ale vlkodlačí instinkt ji varoval, nešlo jej ignorovat. Zůstala tedy v pozoru a pokusila se alespoň trochu uvolnit.

"Boj s vlkodlaky dopadne dobře. Nemusíš se bát," řekl Drasil a znovu se usmál.

Tak o tohle tu jde, pomyslela si a taky se usmála.

"Nejlepší z nejlepších," pokračoval Drasil, ale to už bylo slyšet kroky. Gabriela zvedla hlavu, ač se to zdálo nepravděpodobné, zdály se jí povědomé, ale odkud by je mohla znát? Jakoby zdáli zaslechla změť vzlyků, hlasů a výkřiků. Ty kroky znala odtud. Ale kde to bylo? Nevěděla a ani to možná vědět nechtěla. Tichý hlásek jí před pravdou varoval. Neklidně se zavrtěla. Neklid rostl. Pak do místnosti vstoupil Rasmar, Gabriela na něj pohlédla a úděsem oněměla. "Gabrielo toto je Rasmar, nejlepší z nejlepších vůdce výkvětu mého lidu, to on přinese těm bestiím smrt." Drasil se usmíval, Rasmar se podíval na Gabrielu, ale nepoznal ji. Ona jej však ona.

Opět se ocitla v té směsici vzlyků, výkřiků a řinčení zbraní. Viděla Rasmara a ostatní upíry, cítila lidskou krev, která ji dráždila. Toužila utéct daleko od toho hluku, toho pachu. Trvalo jí dlouho, než si uvědomila, kde je a co se děje, než přinutila svoji mysl uvěřit tomu, že obrazy v její mysli jsou minulostí. Její oči konečně opět viděli, stále před ní stál Rasmar a vedle ní seděl Drasil.

"Tak co na to říkáš?" zeptal se jí a oči obou upírů se na ni upřeli.

"Vrazi.." zasípala.

"Cože??"

"Jste vrazi, nic jiného. A já vám Drasile věřila, věřila! Chápete to?! Jak jste mohl jak?" Gabriela vykřikla a hystericky křičela. Drasil nic nechápal.

"O čem to mluvíš?"

"To on! Ta vaše elita… Vyvraždili všechny. Všechny…" Padla na kolena a rvala si vlasy.

"To kvůli nim jsem utekla do lesů, to kvůli vám se to všechno stalo. Vy, vy a jenom vy!" křičela hystericky dál. "Nenávidím vás!" křikla a utekla.

Bez rozmyslu vyběhla z hradu ven a zmizela v lesích. Huan jí byl v patách, ale ona si jej nevšímala. Cítila se zrazená, podvedená. Už zase.. Zastavila se, až když zakopla a upadla. Zůstala ležet v mechu a nevnímala Huana starostlivě kňučícího u jejích nohou. Viděla jen tmu, v uších ji hučelo a jediné, co cítila, byla bolest. Hlavou se jí přestaly honit desítky myšlenek a zbyla jen jedna jediná. Pomsta.

Cesta byla nezvykle dlouhá a přírůstek malý. Ale přece byl a nešlo jej zanedbat. Mortug pomalu spřádal plány a oči mu svítily. Už zítra. Zítra vyrazí a nic a nikdo na světě na světě nezastaví.

S prvními slunečními paprsky vyrazili. Vojsko vlkodlaků se dalo rychle do pohybu a za krátko po nich zbyla jen uleželá tráva a popel z vyhaslých ohnišť. Necestovali dlouho, když Morthug znejistěl. Cítil vlkodlaka, velmi silného, ale zároveň byl něčím jiný. Zastavil se a zavřel oči a celou svou mysl zaměřil na toho vlkodlaka. Jeho aura byla silná, i když on sám se nehýbal.

Druhorozený.

Zvláštní, pomyslel si Morthug. Během bojů všichni prvorození a druhorození zemřeli. Soustředil se tedy dál a zjistil, že vlkodlak je mladý. To bylo ještě divnější. Jeden prvorozený tedy musel přežít. Ale kdo? Morthug dal rozkaz zatavit a vydal se vpřed jen se dvěma bojovníky. To co spatřil ho udivilo. Viděl bezvládně ležící Gabrielu s vlka u jejích nohou.