Kap.4 - Jiskřičky nenávisti

Další díl. Tentokrát se zase uvidíme s Gabrielou a Khorem.

Gabriela se posadila na postel a rozhlédla se po pokoji, kam ji Drasil dovedl. Podrbala Huana, který seděl u jejích nohou. Nelíbilo se mu zde, jí také ne, ale bylo to stále lepší než se někde venku potulovat, když jste hlavní kořistí většiny vlkodlaků.

"Morthug," špitla a v hlavě se jí objevil obraz toho mocného vlkodlaka. Nechápala to, v životě jej neviděla, ale obraz, který jí vyvstal v mysli, byl jasný. Že by bujná fantazie? Pak odkudsi zaslechla volání. Ale v pokoji vládlo ticho, jak si uvědomovala. Ale pak jej zaslechla znova. Bylo v její mysli. Kdo si jí volal. Bylo to zvláštně podmaňující a Gabriela toužila po jediném, poddat se tomu, ať už to bylo cokoliv. Přivřela oči, aby se mohla lépe soustředit. Volání se zintenzivnilo. Gabriela přestala vnímat své okolí. Otevřely se dveře a do pokoje vešel Drasil, Okamžitě se probrala. Byla zmatená, ale tvářila se vyrovnaně. Nemusí přece vědět všechno. Drasil měl ve tváří ustaraný výraz. Chvilku tam jen stál a pak se zeptal.

"Co Tomas?" Gabriela sklopila oči, po tvářích jí opět stékaly slzy. Zavrtěla hlavou, na víc se nezmohla. Drasil taky posmutněl a sedl si vedle ní. Oba mlčeli. Jen tam tak seděli a pokoušeli si poradit se svým zármutkem, který svíral jejich srdce. Nešlo to, byl tam stále a nehodlal se jich pustit. Stále stejně velký, stále stejně bolestný..

---

***

Khor se rozhlédl a usmál se. Všude kolem jeskyně leželi muži a odpočívali po své první proměně. Bylo jich mnoho, ještě více jich však mělo přijít. A on- Khor - prvorozený, pán vlkodlaků bude vládcem té největší armády vlkodlaků od dob válek s Morthugem. Khor se otřásl při vzpomínce na to jméno a na toho, kdo jej nosil. Nenáviděl ho od okamžiku, kdy ho stvořil. Od doby, kdy ho porazil. Ale on je ze hry venku, není zde nikdo, kdo by se mu mohl postavit. Ano byla tu ta Gabriela, druhorozená. Stvořil jí a ona se mu vzepřela. Pravda. Ale to teď nebylo podstatné. Nepotřeboval ji. Ne teď.

Byla mu ukradená. Ona- žena-druhorozená- mocná, ale nevědomá si své moci. Spoutaná s vlkem, poutem, jež nic nerozdělí. Cosi v Khorově mysli jej varovalo, že tím že ji stvořil, přivedl na svět vlastní zkázu. On to však odmítal. Nejdříve ji srazí na kolena a pak, pak ji možná přijme zpět. Usmál se. Budoucnost se mu zdála být dokonalá. Čekali ho samé příjemné změny a první z nich byla pomsta upírům….

Muži v poklidu spali, někteří však a bylo jich málo, se probudili a zmateně rozhlíželi kolem sebe. Těla je bolela, měli na nich jizvy podivného tvaru a z předešlé noci si nepamatovali nic. Bylo to znepokojující. Horší však bylo, když uviděli, jak si je jiní muži pohrdlivě prohlížejí. Ten nejstarší z nich pokynul ostatním, ti uchopili všechny jež byli vzhůru a odvedli je do jeskyně. Bylo zbytečné bojovat, na pažích každého z nich se držela pevná ruka a její majitel vypadal nesmírně silně. Nakonec je dovedli do malé kruhovité místnosti, tak je postavili a zavřeli dveře. Jakýsi starší muž se na ně usmál.

"Vítejte mezi nás- vlkodlaky." Začal, muži se po sobě nechápavě podívali, ale to už starý muž pokračoval ve své řeči. Nezbylo než jej poslouchat a snažit se porozumět. Nebylo totiž cesty zpět.

***

Gabriela si lehla na postel a zadívala se ven z okna. Sluneční kotouč pomalu zapadal se obzor, to znamenalo jediné. Upíři se brzy probudí a zjistí, že zde je. Většina z nich z toho rozhodně nebude nadšená. Ale snad to pochopí a vydrží to tu nezbytně dlouhou dobu. A pak odejde a nic na světě ji nepřinutí se vrátit. Nikdo a nic. Tohle místo, tenhle les v sobě měl příliš bolestných vzpomínek, příliš mnoho smrti. A teď přijde další. Zem se nasytí vlkodlačí krví, větrem se ponese popel z upířích těl, jež spálí slunce. Ukončí jejich život podruhé a tentokrát definitivně. Dílo zkázy bude dokončeno, les si oddechne. Nebude zde nikdo, kdo by ho mohl zničit. Lidi zabijí upíři z hladu a vlkodlaci v touze rozšířit svoje řady. Upíři a vlkodlaci se zabijí navzájem. Les si konečně odpočine. A já také, dodala Gabriela v duchu. Bude to konec této noční můry. Povzdechla si, jak jen to tehdy bylo jednoduché.

***

Slunce se skrylo za obzorem, krajinu ovládlo šero. Upíři ve sklepení hradu se začali probouzet. Okamžitě je do nosů uhodil vlkodlačí zápach. Málokdo z nich pochopil, že jde o Gabrielu. Upíři se tedy okamžitě vydali za Drasilem. Ten je už netrpělivě očekával. Ještě než stihli promluvit, jim vše řekl. Nelíbilo se jim to. Gabriela měla být s nimi- ona, vlkodlak. Jejich odedávný nepřítel měl s nimi teď bojovat bok po boku. To bylo přinejmenším divné, některým se to zdálo i nepřirozené, ale nemohli nic dělat. Jejich pán rozhodl, všichni doufali, že správně. Gabriela z chodby zaslechla hlasy. Upíři se probudili a zdálo se, že se moc dobře nevyspali. A nebo jen ví o mě, pomyslela si Gabriela. Jejich reakci se ani nedivila. Nemrzelo ji. Zvykla si na to, že nikam nepatří…

***

Ač neradi naslouchali tomu stařeckému hlasu, jež jim sděloval, co se kolem děje. Nelíbilo se jim to. Měli jít bojovat proti tvorům o jejichž existenci nevěděli a to pod vedením nějakého smradlavého psa. Vlastně teď i oni byli těmi psi. Vzali jim jejich lidství a na nic se neptali. A nyní jim ještě rozkazovali, co mají dělat.

V každém z nich se vykřesala jiskřička nenávisti, která sic nepropukla v plamen, ale byla tam přítomna. Byla a oni to věděli. Starší vlkodlaci nic netušili. Khor je popoháněl, to co měl mu nestačilo. Chtěl víc, mnohem víc.

A tak v okamžiku, kdy vyšel měsíc a tma ovládla kraj, opět se nočním tichem rozléhali bolestné výkřiky těch, jež doposud byli lidmi. Jedno jediné pevné stisknutí vlkodlačích tesáků, jež se zaryjí do masa a přinášejí bolest oslepující mysl. Pak jen záblesk světla, příval temnoty a bestie se probudí. Ovládne tělo a mysl. Pak kraji se rozeběhnou divocí tvorové, jež před chvilkou byli lidmi. A ráno je čeká bolestné probuzení a seznámení se s tím v co se vlastně proměnili. Jiskřičky nenávisti se opět rozžhnou v jejich srdcích. Touha po pomstě začne sílit, ale stále je schovaná pod pokličkou. Zatím je slabá, ale zesílí. Jiskřičky nenávisti se změní ve veliké plameny….