Vražedné interview 1

Tak sem dávám slíbený první díl povídky, kterou napsala moje kamarádka. Pokud zanecháte komentář, bude jen a jen ráda.

Předem chci upozornit, že se omlouvám u té pasáže s vraždou psa. Vím, že vám to přijde kruté (Ne vražda samotná, ale že jsem "zabila" psa.) Nikdy jsem si nemyslela, že bych ubohému pejskovi v povídce nějak ublížila. Psi miluju! Ale potřebovala jsem tam nějakou první vraždu. Takže se omlouvám, jestli vám to přijde necitlivé.
Když budete číst pomalu, dodáte tomu atmosféru a když budete číst každej díl, pochopíte. Teď to možná nedává žádnej smysl, ale nakonec se to zformuje do příběhu ;)
A dávejte si pozor na časové prolínání J

Popisy, jak vypadají: Vygooglujte Valary diBenetto, Frank je něco jako Frank Iero a Henry něco jako Jimmy The Rev Sullivan ;)

---

Vražedné interview

Once upon the time when the Sun goes down…

"Budu Vám vyprávět příběh ze skutečného života. Událost, jež mě utvrdila v tom, abych Vám vyprávěla tento příběh, se stala před pár lety, ale skutečný příběh začal, když jsem se narodila…"

Bylo nebylo jedno malé děvčátko se zlatavými vlasy, modrýma očima, růžovými tvářičkami a s červenými krásně tvarovanými rtíky. Jméno děvčátka není zas tak podstatné, ale budiž, prozradím ho. Jmenovalo se Valary.
Valary vyrůstala ve velkém domě v Santa Barbaře na Jihu Kalifornie se svou matkou a otcem. Většinu času však strávila sama se svou chůvou Dorothou a svými hračkami. Sedm let vyrůstala v tom domě s velkou zahradou v japonském stylu, kterému vévodilo jezírko s japonskými kapry. Opodál toho jezírka se rozprostíral bazén s krytou střechou a lekníny plovoucí v oddělené přihrádce.
Po zahradě tehdy běhal velký bílý pes Icky a menší hnědý pes Mylo. Valary si s menším vždy ráda hrála. Byl to yorkšírský teriér, zatímco Icky byl dobrman.
Jednou, to bylo Valary asi devět let, strávila doma pár hodin sama, neboť rodiče, jako uznávaní producenti, byli pryč a chůva… No řekněme, že si dopřála pár koktejlů v místním baru a přespala v boční uličce. Valary tehdy stála u psí boudy, vyděšeně koukala na Ickyho, z jehož břicha koukal kuchyňský nůž a neřekla ani slovo. Na jejích rukách byla krev. Stála tam, zatím co srdce jejího psa dotlouklo. A ona tam stála a stála, koukala na spoustu krve a nehnula se.
Nikdo neví, co jí k tomu vedlo. Možná, že jí Icky připadal příliš silný, možná se ho bála. Možná se jen bránila. To ví jen ona sama.
Každopádně když její rodiče přišli domů, a uviděli, co se stalo, vzali ubohou Val a s pocitem, že dělají to, co je pro ni správné, jí odstěhovali do L.A., kde začala navštěvovat soukromou školu.
V jejích necelých dvanácti letech, kdy chodila stále na 'junior' (U nás něco jako druhý stupeň základky. pozn.aut.) se na škole, kam chodila, přihodila nepříjemná věc.
Zapálení tělocvičny, by se nejspíše trestalo uhrazením škody a polepšovnou, avšak zapálení tělocvičny s žáky znamenalo mladiství nápravný ústav.
A tak malá Valary na popud veřejnosti byla zamčena v nápravném ústavu v Huntington Beach (Nějakej jinej fanda A7x, najdu? xD.)
Strávila zde svá mladistvá léta a v osmnácti letech byla podmínečně propuštěna.
Najednou se ocitla na ulici. Její rodiče ji odvrhli, neměla kam jít, neměla peníze. Naštěstí tu byl jeden člověk, na kterého se mohla obrátit…

"A tak jste se seznámila s Henrym?" Zeptal se Ciel, redaktor, jež nahrával na záznamník všechno, co řekla a nespustil z ní oči.
"Ne, Henryho jsem poznala o trochu déle. Byl to mladý podnikatel, jehož jsem měla okrást a později zabít. Mohla jsem jít jen k jedinému člověku a to byl Frankie." Řekla, otočila se k oknu a nechala své dlouhé havraní vlasy s odlesky jahod spadnout na ramena, když si rozpustila drdol. Zamyslela se.

"Valary, to je překvapení, co ty tady děláš? Neviděl jsem tě od… No asi pět let, od tý doby, co mě pustili z lapáku." Zasmál se Frankie drsným smíchem, podrbal se svou potetovanou rukou na hlavě a odstoupil. "No pojď dál" Zasmál se.
"Tak jak jsi se celou tu dobu měla?"
"Ale znáš to. V nápraváku nic neděláš, jen 'lituješ' svých hříchů a čekáš, než tě pustí." Zasmála se překvapivě zvonivým hláskem a podívala se na pětadvacetiletého muže, stojícího u gauče, z něhož vylézala náplň. Karavan, ve kterém Frank bydlel, byl malý, špinavý, zatuchlý a rozpadlý.
Dveře se musely při otevírání vší silou podpírat, okna profukovala. Tekla jen studená voda a elektrika téměř neproudila (Kdo viděl 8 Mile, tak si to představte jako to, v čem bydlel Em.)
Zařízení bylo chudé a celý obytný prostor postrádal ženskou ruku.
"Tak jsem se tě chtěla zeptat Frankie, jestli bych tu nemohla zůstat…"
"Ale to víš, že jo holka. Jak dlouho budeš chtít." Mrknul na ni, čímž jí hned došlo, že bude chtít protislužbu.

"Mohu se vás zeptat na to, proč jste zabila toho psa?" Zeptal se Ciel a nervózně si poposedl.
"Nelíbil se mi. Nikdy jsem ho neměla ráda. Rodiče mi ho koupili, stejně jako Myla, k prvním narozeninám a mě každý den ten pes vytáčel čím dál více. Roztrhal mi hračky, kousal mě a pořád něco chtěl. Nebavil mě…" Upřela na mladíka opovržlivý pohled a opět vyhlédla z okna, kde se pomalu začal snášet sníh.