Najáda

Krátká povídka, která se původně měla stát součástí cyklu povídek "Spojení dvou světů". V současné době to, ale nevypadá, že bych tento pokus dokončila a tak to nechávám otevřené. Doufám, že se vám bude líbit.

Hladina jezera se roztančila. Velké rudé kapky vnikaly do masy vody a ta u hladiny zrůžověla. Postupně ale bledla, a vytrácela se, až zbyla opět obyčejná voda. A za okamžik opět zrůžověla po dopadu rudých kapek. Najáda, znepokojena tímto děním, vystoupila na hladinu a pečlivě obhlédla břeh jezera. Hledala cokoli, co nepatřilo do rázu krajiny, kterou znala a milovala. A pak ho uviděla. Stál osamělý na břehu a opíral se o z vody čnící kameny. Ve tváři byl bledý a stále ještě více blednul, neboť z rány na břiše mu vytékala krev. Najáda se k němu pomalu vydala. Krok za krokem zdolávala vzdálenost, která je dělila.

---

A čím blíž byla, tím více cítila mužovu bolest. Spatřila pomalu přicházející smrt a vyděsila se. Stála tam nehnutě jako lovec číhající na kořist. Najáda se zarazila. Je snad toto ta situace - okamžik před vržením kostek osudu? Pak je to možná ona, kdo to může změnit. Vystoupila z vody, vzala muže do náruče a opatrně ho položila na zem. Zasténal. Smrtka se otočila a pomalým krokem se vydala pryč. Najáda se nejistě usmála. Věděla, že ještě nevyhrála. Přiložila drobné dlaně k ráně a ta se zavřela. Muž, napůl v mdlobách, na ni užasle pohlédl.

"Spi," špitla a pohladila ho po tváři a v ten samý okamžik usnul. Najáda se posadila vedle něj a přemýšlela. Sama nevěděla, proč ho zachránila, co ji k tomu vedlo. Většinou si lidí nevšímala a očekávala, že oni budou dělat totéž. A přesto teď jeden leží u jejích nohou a žije jen díky její pomoci. Pohlédla na něj. Nebyl ošklivý a ve spánku vypadal roztomile. Najáda se usmála. Možná že už nastal ten čas. Možná že on by mohl … Bylo tomu už dávno, co naposledy byla s mužem, kdy naposledy porodila dceru.

*

Byla už noc, když se muž probudil. Nechápavě se díval na zhojenou ránu, ale když spatřil najádu, oči se mu rozzářily.
"To ty?" špitl. Najáda přikývla. "Jsem tvým dlužníkem, vílo."
"Můžeš svůj dluh hned splatit, jestli chceš." Špitla a políbila ho.

*

Ranní mlha pevně objala jezerní břeh a skrz její mléčný šat nebylo téměř nic vidět. Ten byl rozprostřen i po lese, ale už se tu a tam trhal. I přes špatnou viditelnost se dvojice lehce prodírala porostem. Droboučká útlá najáda vyváděla z lesa ven svého včerejšího milence, otce svého nenarozeného dítěte. Dovedla ho až na okraj lesa, tam se zastavila a on měl pokračovat dál sám. Zaváhal, ale nakonec se k najádě otočil zády a odešel zpět do světa lidí, do kterého patřil. A ona rychleji než srnka zmizela v lese a vrátila se do svého jezerního domova.

*

Tam ve vzdáleném hlubokém lese
pod průzračnou vodní hladinou
drobná najáda se bolestí třese
porodit má každou hodinou.
*

Najáda Nirvé seděla na břehu jezera a tiskla k sobě svoji drobnou dceru. Tiše jí zpívala v jazyce, kterému neporozumí žádný z lidí. Nirvé se cítila šťastná, ale bylo tu cosi, co jí radost kazilo. Pohlédla dolů ke svým nohám, kde leželo ještě jedno dítě. Byl to chlapec a to Nirvé udivovalo. Neslyšela, že by se někdy některé z najád narodil syn. Bylo překvapena a absolutně netušila, co má dělat. Má ho zabít? Ne, to by nedokázala. Začínala se obávat, že by ho nedokázala ani opustit. Mateřský cit ji k němu připoutal, i když byl mnohem slabší než u její dcery. Zmateně uvažovala, co bude dál.
Ten muž, jeho otec - možná on by mohl postarat. Ale bude muset počkat, než chlapec trošku povyroste.

*

Nirvé s těžkým srdcem odcházela z lesa, ale věděla, že něco udělat musí. Její syn … Otřásla se při té představě. Byl člověkem a tak musel zpět k lidem. Uplynulo pět let a on byl stále malý a drobný. Její dcera - najáda, rostla mnohem rychleji a Nirvé se začínala bát, aby nebyla poznamenána lidskostí svého bratra. Aby se i ona nakonec nestala člověkem. Nevěděla, zda-li je to možné, ale obávala se toho. Proto i přes svůj velký strach vyšla z lesa ven, rozhodnutá nalézt muže, kterému zachránila život. Zhluboka se nadechla. Odešel, ale ona jej stále cítila poblíž. Jakoby se zas a znova vracel, ale nikdy nedošel k cíli. Možná se bál a možná neznal cestu. Ale nebyl daleko a to se jí hodilo.

*

Třeskot zbraní utichl, ale vystřídal jej bolestný sykot. Už dávno proti sobě nestáli tváří v tvář dva bojovníci. Zbraně ležely na zemi a oni vedle nich. Každý hluboce raněn a blízko smrti, která stála opodál. Jeden u mužů - Leinir- jí viděl. Už podruhé stále nedaleko něj a připomínala loveckého psa čekajícího na kořist. Smutně se ušklíbl. Dlouho jsem si života neužil. Znaveně zavřel oči a propadl se do tmy. Nevnímal chladivý dotek najádiny dlaně, ani to že se smrt od něj již podruhé odvrátila.

Probudil se uprostřed noci. U země se držel chlad, ale jeho cosi malého a drobného ho hřálo. Sklopil zrak a uviděl malého, asi pětiletého chlapce. Užasle na něj zíral, protože ty oči znal. Byly jeho. Zvedl hlavu a spatřil najádu.
"To zase ty?" Přikývla. "A to je můj syn?" Opět souhlas. "Já mám syna," Leinir tomu stále nemohl uvěřit.
"A já mám dceru," řekla Nirvé a zavolala mladou najádu. Leinir oněměl, když ji spatřil. Byla větší a vypadala starší než jeho synek, ale i ona měla jeho oči.
"Jak to?"
"Je najáda jako já," řekl Nirvé. Vysvětlovalo to vše a nic.
"V mém světě pro něj není místo, patří k tobě do tvého světa. Doufám, že se o něj postaráš." Leinir přikývl, na nic víc se nezmohl.

*

Ráno mlha opět pečlivě rozvinula svůj šat pro kraji a tak by lidské oko stěží zpozorovalo dvě dvojice stojící u cesty. Chvilku stály spolu, ale pak se rozdělily a každá se vydala jiným směrem. Dva odlišné světy se opět rozdělily…