Se slzami v očích a melancholií po boku

Už dlouho tu nebyl deníčkový článek.

---

Děje se nic a zároveň vše. Při cestě na vrchol jsem zakopla a pádám dolů do hlubin. Možná už jsem spadla na to dno, a nebo jsem se jen zachytila na výčnělku? Nevím.

Poslední dobou je mi pořád na nic. Nedokážu se odreagovat, jakoby mě něco stále tížilo. Táhne mě to dolů. Ničím samu sebe. Vím to a nedokážu to zastavit.

Cítím se tak osamělá, až to bolí. Slzy pořád na krajíčku. Připadám si jako děcko. A i on mě zranil. Tak moc jak jen je to možné. Nečekala jsem to, ne od něj - mého táty. Zabořil se hluboko a zničil vše, co jsem tak dlouho budovala.

***

Dávají Hvězdné války. Dívám se na ně s melancholií. Akorát mě štve, že film který má 2 hodiny dávají 3hodiny.

Byla jsem s babčou na hřbitově v Bělé a tak jsem mohla obdivovat krásy vesnic po cestě. Mám ten kraj ráda a hlavně Lité místo, kde jsem trávila prázdniny. Ale už se tam asi nikdy nepodívám protože, babi bráchá to prodává. A to před časem chtěl barák přepsat na maminu a tetu a kladl jim na srdce, aby to neprodávali. A teď to on sám prodává a nemá tu odvahu to babi říci. To s ní málem seklo, když se to dozvěděla od známých a potvzení našla na internetu. Prostě je to smutné.

*

A málem bych zapoměla, že 4 srpna měl blog čtvrté narozeniny. Je to celkem dost, ale na ruhou stranu mě přepadá tíseň. Za ty 4 roky jsem toho moc nedokázala.